Prozatím nejlepší progrockové album roku 2021 je z Íránu? No jo, pro mě tedy rozhodně ano. Jasně, že ty první dva měsíce roku jsou hodně málo, ale zatím se ke mě prostě nic lepšího nedostalo. A to jsem po poslechu několika prvních minut chtěl album "The Grey Line" odložit někam na příště. Trochu nešťastně totiž tihle Íránci své album rozjíždějí, intro "The Pendulum" příliš nenavnadí, nepochopitelně i další skladba začíná hodně uplakaně a čekání na trochu vzruchu tak trvá poněkud dlouho.

Dalo by se tedy začít nejprve výtkami, ke kterým patří občasné aranžérské necitlivosti a zbytečně roztahané mezihry například v třetí skladbě "My Wrecked House", kde k ostřejšímu metalovému přístupu chybí i náležitý zvuk. Na druhou stranu jsou ATRAVAN skupinou, která se soustřeďuje primárně na vytváření nálad, a k nějakému ostřejšímu metalu se propracovaná jen občasně přes až psychedelicky jemné rockové postupy, jež, když na to přijde, dokáže skupina postavit tak působivě, že mi místy připomínají ty nejlepší balady od QUEENSRŸCHE. Takže jsem v náladové části skladby "Vertigo" zažíval podobně příjemné uvolnění jako kdysi dávno při poslechu uhrančivé "Lady Jane" právě od QUEENSRŸCHE. Samozřejmě k tomu přispívá i slušný vokál, který sice ve vypjatějších partech není tak přesvědčivý, zato v jemnější poloze zní hodně působivě. Při hledání paralel občasně problikne v mozku i myšlenka na PAIN OF SALVATION a Daniela Gildenlöwa.

ATRAVAN jsou skupinou, která si se svými skladbami hraje, ba přímo pohrává, a s určitou uvolněností se nesnaží tvořit hudbu primárně efektní nebo prvoplánově poutavou. Jejich hrátky mi občasně připomenou staré MARILLION, je v nich také to nervózní kouzlo licitování se zvuky a citlivě vedené melodické linky bez potřeby udivovat instrumentálními finesami nebo kompozičními zvraty. Po většinu času tak skladby odchází až kamsi do zasněných poloh kapel jako GAZPACHO nebo ANEKDOTEN. Při potřebě srovnávat bych asi sáhl k druhé jmenované skupině, ale třeba i k PINEAPPLE THIEF, neboť stylově se ATRAVAN dají zařadit i někam hodně blízko k emotivní britské vlně neo-prog kapel.

Ve výsledku je "The Grey Line" hodně střízlivé progrockové album, k němuž je třeba přistupovat s trpělivostí a otevřeným vnímáním, klidná a jemná emotivnost je totiž hlavní devizou, kterou tihle Íránci dokázali do svých skladeb vpašovat s až podivnou nenápadností. Takže zavírám oči a jdu si to prožít znovu, už nevím pokolikáté.