Do jisté míry mi to připomnělo situaci u HELLOWEN na přelomu tisíciletí. V roce 2000 totiž německá legenda také vydala album, na jehož obalu se „dýně“, celá v černém, mračila, až to hezké nebylo, což byl oproti předcházejícím nahrávkám, a zejména té poslední, jíž zdobil barevný obrázek rozesmáté sexy čarodějky, míchající v kotli nápoj nesmrtelnosti, rozdíl poměrně nezvyklý.

Samozřejmě, v podobném smyslu našinci HYPNOS nejspíš nikoho zásadně neudiví, a pokud přece ano, bude to maximálně tak nepřipravený vyznavač folku, vystavený účinkům jejich ultimátního death metalu. I tak je ovšem „The Blackrow“ do jisté míry překvapujícím, minimálně v tom smyslu, v jakém už nechtěl na „The Whitecrow“ hlavní hybatel věcí Bruno přemýšlet o negativních věcech a prožívat život ve špatné náladě. Zřejmě tedy zase po čase došel k jiným závěrům, což ovšem v dnešní šílené době není vlastně nic zas tak složitého, co si budeme povídat.

Co se ovšem nezměnilo, je entuziasmus a řemeslná kvalita, s kterými HYPNOS pod jeho vedením stvořili své šesté řadové album. To, co bylo na minulém studiovém dvojčeti dotaženo do úplné dokonalosti (a co se tím pádem zdálo téměř nepřekonatelným), dostává na „Černé vráně“ nový výraz, jenž, možná tak trochu paradoxně, zároveň kapelu vrací ke spíše klasičtějšímu deathmetalovému výrazu a struktuře skladeb. V síle a podmanivosti si nicméně novinka se svým předchůdcem v ničem zásadním nezadá a zdá se tak být dalším reprezentativním pokračovatelem studiové tvorby HYPNOS.

Když se to na jednoho poprvé sesype, jakože více než první polovina alba se snad ani lépe definovat nedá, je to jako dokonalý průvan v zimním labyrintu. Ze všech stran to až nepříjemně fouká, vám se moc chce ven, jenomže nevíte pořádně kudy. Vlevo nebo vpravo, všude jen ta temná a naoko nikde nekončící kytarová hráz (třeba krásné záseky v „Dawn Of The Halcyon Age“ nebo vskutku nekonečný úvod „Plunged Into Cacophony“), obrovské bloky velmi důrazně nazvučených bicích (včetně kouzelně čvachtající hajtky) a do toho charismatický hlasový projev někoho, s kým byste právě tady nechtěli být v žádném případě sami.

Čtěte také: HYPNOS - Černá vrána je muž na špinavou, ale potřebnou práci (rozhovor s Brunem)

Jenomže za chvíli zjistíte, že se začínáte orientovat, a že už se vám vlastně ani nikam nechce. Přitáhnete si límec blíž ke krku a necháte se unášet na vlně hudební smrti, která má tendenci vás jednoznačně opanovat. Titulní kus vás rozmělní vášnivou předehrou, naroubovanou na dokonale uzemňující úder v těle skladby samotné, „Afterlife Disillusion“ či „Vae Victis“ vám zase se stejnou zběsilostí vymalují pohled do nekonečné studnice Brunových nápadů, u níž by se kolikrát mohlo zdát, že z ní už snad nejde nic moc vytěžit. Ale chyba lávky, jde to zjevně pořád. Dosvědčuje to ostatně i „odlehčený“ závěr alba, kde se jako černé démanty v šedi bludištních zdí skví tři pomalá, mrazivá svědectví o síle dobře mířené hudbení smrti, plná hněvu a vědění zároveň.          

Celkový obrázek, jak už je nejspíš zřejmé, se posluchači před ušima vyrýsuje pochopitelně až s textovou přílohou, v níž znovu není nouze o silná slova, nikoli ovšem ve smyslu nějaké vyzývavosti. Ne, tohle je prostě přemýšlivý heretik Bruno, jen daleko více zamračený, než když před třemi roky uváděl zmíněnou rapsodii v bílém.         

Komplexně to do sebe zkrátka všechno zapadá, včetně takto nastíněného portrétu samotných HYPNOS coby nejdůležitějšího prvku zdejší smrtící scény. Vždyť kdo jiný podniká tak rozsáhlá turné nejen po domácích končinách, kdo jiný standardně vydává u (západo)zahraničního labelu a kdo jiný by také proto měl držet stylový prapor s největší hrdostí. Chybějící bod v mém závěrečném účtování je proto nutno přičíst pouze faktu, že bílá vrána bývá prostě a jednoduše jenom jedna.