Kanadsko-americká bestie počtvrté povstala a rozprášila kolem sebe všechno zlo světa. Z poslední desky mám zase intenzivní pocit, že na scénu po dvou létech padl stín monstra, které se na svět prodralo z dimenze zhmotnělého zmaru a rozpadu. I hardcoreový svět má svého netvora, který připomíná Lovecraftovo "Cthulhu" a ten netvor se jmenuje SUMAC.

Aktuální deska spojuje přístup, ve kterém se prolíná promyšlený záměr a volná improvizace. Hned první minuty okupuje svým způsobem ambientní kytarová plocha, složená z nenásilných vazeb, poutajících k sobě zasněnou podmanivost a zlověstnost současně. Následující riffový válec je už pochodem v plné polní, ve kterém SUMAC zadupávají tvrdě do země veškerou představu o tom, že by snad hodlali uhnout ze svého záměru rozřezat tvář světa rezavou břitvou. Dvacetiminutová skladba „May You Be Held“ je přehlídkou toho, proč mě SUMAC tak fascinují. Neustále se vyvíjející drtikol má i ve třech lidech tlak a zvířecí syrovost. Aaron Turner tu citelně vypustil páru, která se inkarnovala do kytarové tryzny, která si nebere servítky a neuznává žánrové hranice.

SUMAC mistrovsky nakládají disonancí a repeticí, jenž je místy až halucinogenní, a bez okolků mění styly i přístup k tvorbě. Od bažinatých riffů přecházejí k noise-dronovým stěnám s hrubostí jim vlastní. Zlomy pak často přicházejí náhle jako půlnoční zabiják a znenadání útočí na smysly posluchače bez nejmenšího varování. Při tom všem si ale udržují náladovost, která je hymnou všeho zmaru a šílenství světa.

Stěžejní postavou SUMAC zůstává Aaron Turner, výrazná postava z kapel ISIS nebo OLD MAN GLOOM. Ze všech jeho dalších projektů, kterých je dohromady něco kolem dvacítky, jsou SUMAC nejvíc spjati s hudební intuicí a pudovostí. Nejedná se často o precizně vystavěné kompozice, ale o nápady, které vyvrhnete na denní světlo, když zvednete stavidla tvůrčí energie. Turner tu dokázal naladit Briana Cooka (z RUSSIAN CIRCLES a Nicka Yacyshyn na svoji vlnovou délku a ždímat z nich skličující disharmonickou hudební hmotu, která posluchači nedá nic zadarmo.

Pod zvukem je podepsána trojice, která je sice nesourodá, ale platí za záruku kvality. U mixu je jméno Kurt Ballou, na světě není lepšího spojení ucha, mozku a rukou pro podobnou hudbu, u nahrávání zase Matt Bayles, který má kapely, které opečovává, rozkročené od PEARL JAM přes DEFTONES a MASTODON až někam k BOTCH a KEN MODE. O master se postaral multižánrový titán ve zvukové alchymii, Matt Colton. Po zvukové stránce si pro podobný projekt nedokážu představit silnější sestavu.