Je-li vůbec někde v diskografii MERCYFUL FATE místo, které se dá označit jako ne úplně nejpřesvědčivější, pak je to jistě album „Dead Again“, které vyšlo dva roky po báječném „Into The Unknown“. Skupina před jeho nahráváním přišla o jeden z pilířů, totiž kytaristu Michaela Dennera (na jehož místo naskočil nestor švédské scény a pozdější další Kingův neodmyslitelný parťák Mike Wead), a to jí zřejmě poznamenalo víc, než si byla ochotná připustit. K tomu se navíc vezla na vlně úspěšných a v rychlém sledu nahrávaných alb, takže bylo nejspíš jen otázkou času, kdy se onen do té doby tak bezvadně fungující metalový stroj zadrhne.        

K tomu by se, myslím, přesto slušelo poznamenat, že „Dead Again“ rozhodně není špatným albem. Jsou na něm pořád ke slyšení MERCYFUL FATE v solidní formě a je plné razantních kytarových riffů, vonících domácí dílnou kapely, a Kingova strašlivě vyladěného a nekonečně vysokého vokálu. Jen bohužel v jeho druhé části (od skladby „Mandrake“ přesněji) začíná ztrácet na své obvyklé naléhavosti a určujícím charakteru, takže sice posloucháte stále stejnou kapelu, ale náhle máte pocit, že jí někdo řekl, že si už může nahrát, co chce, protože fanoušci jí to stejně zbaští i s navijákem.

Úplně nejzřetelnější je to třeba na titulní skladbě, roztahující se (na skupinové poměry) na do té doby neuvěřitelných téměř čtrnácti minutách. Po celou její stopáž, a že je to tedy skutečně stopáž, vlastně vnímáte, že hrají MERCYFUL FATE, ale nic víc. Neodnesete si žádný zážitek, žádný moment, pro který byste chtěli skladbu slyšet znovu, prostě nic, co dřív přicházelo s tvorbou dánského metalového tělesa v drtivé většině případů naprosto samozřejmě. A kupodivu, vrátíme-li se ke zmíněné druhé půli alba, se to týká stejnou měrou jak Kingových, tak i Shermannových skladeb. 

Čtěte také: KING DIAMOND - The Puppet Master        

Naštěstí je zde ale první půle celé nahrávky a ta celou situaci celkem slušně zachraňuje. Pro úvodní pětici skladeb platí úplný opak toho, co jsem psal před chvílí, a je jisté, že snese ta nejpřísnější srovnávací měřítka. Bez výjimky a bez kompromisů. Mocně působivá úvodní „Torture (1629)“, vrcholící v omamném refrénu (a po textové stránce – jinak na celém albu znovu poslušně vedené v hororovém duchu – tak trochu navazující na čarodějnické téma alba KING DIAMOND „The Eye“), po ní dokonalé metalové řezivo „The Night“ s vtipným užitím Satanova pseudonymu „Old Nick“ v textu a hned vzápětí štiplavá „Since Forever“, poslušně pochodující v rytmu Holmových bicích. Jako v muzeu MERCYFUL FATE, kde nevíte do které vitríny koukat dřív. A to ještě přijdou parádní, temné diamondovské kousky (ve stejném roce, jako vyšlo sólové „Voodoo“, jen tak mimochodem a pro ilustraci) „The Lady Who Cries“ a zejména „Banshee“, geniální zhudebnění námětu textu, totiž bájné irské víly smrti, zvěstující svým kvílením a pláčem smrt v rodině.  

Tak tedy směřovali MERCYFUL FATE vstříc konci druhého tisíciletí, a přestože si vybrali trochu slabší autorskou chvilku, pohybovali se nepochybně stále ještě ve vrcholové oblasti sinusoidy svých vlastních schopností ve zmíněném časovém období. A k případnému ostrému sešupu bylo stále ještě daleko…