Poslední dobou se díky deskám ULVER a JAGGA JAZZIST téměř topím v neonových synth obláčcích, které jsou pro obě nové desky typické. Norská skupina multi-instrumentalistů tentokrát k tvorbě přistoupila zcela jinak, než se tomu stávalo v minulosti, kdy taktovku držel v ruce mozek kapely Lars Horntveth. Ten nosil i většinu nápadů a zdálo se mi, že má nad celou tvorbou kontrolu. Deska „Pyramid“ údajně vznikala tak, že se celá kapela zavřela na několik hodin v odlehlém studiu ve švédském lese. Autorský vklad je tam rozpuštěn mezi všechny členky ansámblu a vyznění je opět jiné a je velmi příjemné zjistit, že tvůrčí potenciál JAGGA JAZZIST zdaleka nemusí nést bedra jen jednoho člověka.

JAGA JAZZIST vlastně vždy překvapovali. Každá deska byla trochu ujetá a vždy jiným způsobem. Téma se současně vždy lehce zrcadlilo v názvu. Album „Starfire“ bylo kosmické. Neslo s sebou ostré hrany i nekonečnost. Občas měl člověk pocit, že tu ambient brutálně znásilňuje dubstep svázaný do kozelce. I aktuální album má téma. „Pyramid“ odkazuje k poušti, kterou je inspirováno. Na jednu stranu je klidnější, má svá minimalistická zákoutí i velkorysost. Čtyři skladby se stopáží čtyřicet minut současně mají spontánní náboj, který jsem z předchozích materiálů příliš necítil.

Album „Pyramid“ vystupuje z komfortní zóny. Změnil celý přístup kapely i styl skládání materiálu, stále zůstává ale rozpoznatelný rukopis. Nad žánry, jakými je jazzrock, fusion, ambient, psychedelie a post-rock si JAGGA JAZZIST stále uchovávají svoje vlastní severské kouzlo a všechny blízké příbuzné, kteří lámou nu-jazz do vychillovaných melancholických, ploch nechávají za sebou.