Fanoušci oldschool thrash metalu před nedávnem trdlovali u nových nahrávek HAVOK a WARBRINGER a já se jim vlastně nedivím. I když tenhle žánr nikdy nepatřil na vrchol mého playlistu, jeho současná retro vlna s sebou přináší vedle vzpomínek na kadeřavá hára a obtáhnuté džíny i dost zábavné energie. A nejinak je tomu v případě talentovaného norského kvintetu z města Sandnes, který si říká ORMSKRIK.

Pro tuhle kapelu je osmdesátkový thrash z Bay Area pořád fascinující zátokou inspirací, nicméně seveřané nezapomínají ani na místo, odkud pocházejí. Úvodní nahazovač vrtulí „Occultness“ to demonstruje dost jasně, když po vzorném zasekávaném úvodu nakopne motor riffem, který na míle páchne melodickým black metalem. Pro bezejmenné debutové album platí, že jakmile se tu potká thrashový drive se svištivým blackovým motivem, má hudba ORMSKRIK koule velikosti medicimbalu. Šlapavá, rytmicky bezvadně seřízená a hutná muzika, ve které kolidují světy – a výsledkem je opravdu nakažlivý mix, který ve skladbách jako „Destroyer Of Worlds“, „March Of The Dead“ či „Helheim“ vykazuje i sympatickou míru svébytnosti.

ORMSKRIK mají svou hudbu pevně pod kontrolou, s čímž jim pomáhá i velmi dominantní projev vokalisty Gjørana Bårdsena, jehož medvědí řev drtí skály a s lehkostí přechází i do skřehotu. Problém je, že ta kontrola má sklony vyznívat až příliš komfortně v chvílích, kdy kapela prostě jen tak rutinérsky hobluje svoje thrashové kousky. Album má drtivý start, ale v kouscích jako „Descend to Madness“, „Deathwind“ nebo obecně ve finále desky se dostavuje pocit, že Norové mladické nadšení trochu ředí malými domů. Žádná odfláknutost nebo průměrnost, ale jednoduše dojem, že takhle thrashovat zvládá celá řada dalších kapel.

Přijde mi, že Norové v sobě nosí skvělou desku, ale na debutu se jim to ještě nepodařilo prodat. Je to kvalitní, místy vynikající nahrávka, která prozrazuje hodně o potenciálu ORMSKRIK, ale něco si tu teprve sedá. A až si to sedne, možná si sednu na prdel i já. Zatím jen lehký podřep.