Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nebývá zvykem vydávat živá alba nějak často, ovšem v případě brněnského TITANICu je aktuálně situace poněkud jiná. Sotvaže totiž před dvěma roky vydal nové album „Soumrak Titánů“ a stihl odehrát pár koncertů na jeho podporu, začaly se v jeho životě dít nemilé věci. Nejprve jeho palubu opustil dlouholetý kytarista Georgi „Džoro“ Enčev (aby se naplno věnoval JEREM.I), za nějž hbitě naskočil Marek „Ashok“ Šmerda (samozřejmě Marthusův souputník z CRADLE OF FILTH), aby následně onemocněl baskytarista Milana Hanák, který své diagnóze bohužel podlehl těsně před koncem roku 2019 a také těsně před výročním koncertem v domácím Semilassu, kde kapela měla oslavit pětatřicet let existence.
Onen koncert se tak rázem stal velmi důležitým z logicky naprosto jiného důvodu. Milanovy party převzal Milan Vajgrt (jinak DOGMA ART), který jej již nějaký čas živě zaskakoval, a původní plán na natáčení DVD se změnil v plán na prostou vzpomínku na jeden z pilířů TITANICu, bez nějž by kapela dnes možná již vůbec neexistovala. A proto, aby ona vzpomínka jen tak nezmizela v nemilosrdném toku času, rozhodla se kapela celý koncert nahrát alespoň bez obrazu a jeho záznam vydat ve striktně limitované edici 300 kusů. Tak tedy přišel na svět „Soumrak Titánů živě“ a proto si TITANIC čtyři roky po vydání „Metalového svátku živě“ (a po pěti létech a jednom dni na totožném místě, abychom byli úplně přesní) připsal na své konto další živák.
Nehovořme ovšem o regulérní součásti diskografie, ale spíše o bonbónku pro všechny skalní fanoušky, bonbónku pochopitelně tak trochu s černým páskem přes obal. Obsahuje kompletní záznam zmíněného koncertu, pouze následně zmixovaného ve studiu Shaark, a dále nijak více neupravovaného. V hlubokém stínu smutné události na něm TITANIC vystoupil hned se dvěma novými členy, ale spíše než empatickému rozjímání se plně věnoval tomu, co je mu nejpřednější – pořádnému metalovému nášlehu. Vždyť je to také koneckonců jeho podstata a jak se v podobných případech říkává, Milan Hanák by to určitě jinak nechtěl.
Posluchače proto přenese na prkna brněnského Semilassa a nenechá ho na pochybách, že přes všechny trable je TITANIC aktuálně stále koncertní kapelou jako hrom. Všechno (včetně zvuku) sedí, kde má, Zdeněk Černý si je za mikrofonem až na výjimky obdivuhodně jistý a zkrátka a dobře z kapely sálá taková energie, jakoby snad vůbec nebyla zkoušená ranami osudu. A vůbec nejsymboličtější je to zřejmě v „Hnusné smůle“, rázné skladbě z druhého alba „Ábel“, jejíž zařazení se vlastně tak nějak samo nabízelo.
Doba koronavirová, na jejímž úplném začátku album vyšlo, mu dokonce poskytla jistou výhodu: v časech, kdy koncerty skončily ze dne na den a živá hudba se dala prakticky jen streamovat, byl podobný kousek jistě vítaným zpestřením produkce domácích přehrávačů. No, a pokud v nejbližších dnech na TITANIC vyrazíte osobně, když už se to smí, vemte jed na to, že vás čeká stejně energický zážitek, jako v drážkách tohoto cédéčka. Co tě nezabije, to tě posílí, zdá se…
Američané dobrovolně uvízli v bažině devadesátkového sludge metalu a je jím v ní dobře. Dobře je i nám - jejich posluchačům. Má to tah odspodu, střední tempa válcují, zvuk neméně a nechybí tomu i několik pod kůži se dostávajících motivů. Moc dobrá práce!
Další deska projektu Kalle Wallnera, kytaristy německých progrockerů RPWL, je oproti domovské skupině živější a hardrockovější, takže zde nedominují PINK FLOYD nálady jako u RPWL. A je to příjemný kytarový progrock místy až s metalovým feelingem.
Můžeme se radovat z fajn zvuku a návratu Mika za soupravu, nebo si taky otevřeně přiznat, že i přesto není novinka nic než prázdná nádoba plná honění trika a okázalých omalovánek bez silných nápadů. Six Degrees, z nějž někdo odčerpal všechny silné nápady.
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.