DVA - Piri Piri
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V podstatě se toho vlastně až zas tak moc nestalo. GOD DETHRONED vydali nové album, jedenácté v pořadí, tři roky od posledního zápisu „The World Ablaze“, na němž korunovali svoji tématickou trilogii, zasvěcenou první světové válce. Pod taktovkou osudového muže kapely, kytaristy a zpěváka Henriho Sattlera, v sestavě, jež už od půlky roku 2014 nedoznala změn a ve starém dobrém black/deathmetalovém duchu, okořeněném nezbytnou špetkou dekorujících melodií.
V podstatě se toho tedy tak moc nestalo, ale co je navzdory tomu nejdůležitější, „hnětá“ to moc pěkně. A přesně proto je třeba tohle album ocenit, protože si v současných obludně recyklačních časech našlo pár solidních melodií, pár pořádných riffů a spolu s nimi vlilo do žil věrných stylových posluchačů čerstvě okysličený starý dobrý kov smrti, jemuž by to na pomyslné přehlídce toho nejlepšího z prozatímní letošní albové úrody slušelo náramně. Naleštěná parádní bagančata, černá trička s velkolepě vyvedeným motivem iluminátské pyramidy a hladový pohled ostřížích zraků muzikantů samotných, přesně tak si představuji v zástup nastoupený oddíl GOD DETHRONED, na jehož čele se Henri Sattler pyšní čerstvým výliskem „Illuminati“. Jaký by to byl pohled!
Už od úvodního riffu otvírající, titulní skladby, to Nizozemci řežou jako nešťastný eskamotér, jemuž fatálně nevyšlo kouzlo s přepůlením asistentky motorovou pilou. Kov smrti se s dechberoucím echem zadírá do uší, náhle je jeho absolutně nakažlivé podstaty všude plno. Nenápadné, nicméně majestátní klávesy na pozadí nádherně dokreslují rouhačské náměty, které protentokráte v textech vystřídaly válečné obrazy, a spíše střednětempá skladba graduje v refrénu a kouzelném sóle. Řežba se stupňuje v „Broken Halo“, kde se zásadně navyšují rychlostní otáčky, ale skladbě nechybí duše.
Ta je ostatně neomylným znamením vlastně všech položek alba. V „Book Of Lies“ doslova prýští z klenuté ústřední melodie, nechávající vzpomenout na chmurné doomové opojení, ve „Spirit Of Beelzebub“ zase z tučných riffů, které se obkreslily do znovu bleskové rytmiky. Ne nadarmo si Sattlerovci už léta hýčkají nezpochybnitelnou koncesi na extrémně metalovou produkci. Podobně kvílivě zaburácí i „Satan Spawn“ a list pily se poté znovu obrátí ke střednímu tempu a silnějšímu zastoupení melodie – „Gabriel“ jako anděl smrti doslova mrazí na zhmotnělý dotyk. Stejně působivá je následně i „Eye Of Horus“ s blyštivým, táhlým rozjezdem a svíravými melodiemi, připomínajícími zvuk apokalyptických trub, a na samotný závěr i monument „Blood Moon Eclipse“, s nímž je pomyslný iluminátský hřebík definitivně zatlučen do kříže až po hlavičku.
Je to zkrátka takový malý svátek, když si můžete poslechnout podobně zvučné album, a proto je třeba ho světit, třebaže GOD DETHRONED nejsou zrovna kapelou z těch úplně nejslavnějších. O to víc však „Illuminati“ promlouvá do aktuálního dění na metalové scéně.
Parádně nakažlivý kov smrti od letitých klasiků stylu.
8 / 10
Henri Sattler
- zpěv, kytara
Dave Meester
- kytara
Jeroen Pomper
- baskytara
Michiel van der Plicht
- bicí
1. Illuminati
2. Broken Halo
3. Book of Lies
4. Spirit of Beelzebub
5. Satan Spawn
6. Gabriel
7. Eye of Horus
8. Dominus Muscarum
9. Blood Moon Eclipse
Illuminati (2020)
The World Ablaze (2017)
Under The Sign Of Tthe Iron Cross (2010)
Passiondale (2009)
The Toxic Touch (2006)
The Lair Of The White Worm (2004)
Into The Lungs Of Hell (2003)
Ravenous (2001)
The Ancient Ones (2000)
Bloody Blasphemy (1999)
The Grand Grimoire (1997)
The Christhunt (1992)
slusne
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.
Hrací čas / počet zajímavých motivů = koeficient ochoty mačkat "replay". WINTERFYLLETH hrají (bez dvou bonusů) hodinu a tentokrát jsou bohužel na nápady skoupí. Nebýt "Upon This Shore" s WOODS OF DESOLATION / REMETE vibes, nebylo by moc kde brát.