Že HAMMERFALL kdysi dávno vzkřísili heavy metal a vrátili ho masově do přehrávačů jeho někdejších příznivců, tak tenhle záslužný čin už jim samozřejmě tradiční metalový vesmír nikdy nezapomene. Stejně tak, počítám, nezapomene ani ona zhruba čtyři alba, která následovala po oslavovaném debutu „Glory To The Brave“ (1997), a která stále dál rozvíjela ten krásný sen o partě šikovných muzikantů, kteří přestěhovali tradiční, poctivý a zvučný heavy metal do nového tisíciletí a činili tak s grácií hodnou jejich někdejších předchůdců.

Ovšem jestli ještě nějaký čas budou HAMMERFALL v onom novém tisíciletí vydávat alba jako „Dominion“, obávám se, že na lesk jejich jména padne prach daleko dříve, než se tak v podobných případech děje.

Ono se to totiž zdá být jako mor. Čím déle v tomhle kovovém podniku jedete a nejste zrovna IRON MAIDEN nebo dejme tomu ACCEPT, tím větší je pravděpodobnost, že dojde k postupnému oslabení až úplnému vymizení všech vašich schopností tvořit smysluplně a pro posluchače maximálně poutavě a přitažlivě. Následky pak mohou být různě závažné a někdy dokonce až opravdu velmi citelné. Samozřejmě jako právě v případě HAMMERFALL.

Ne, na úplné dno to někdejší švédský zázrak ještě nedopracoval, zaplaťpánbůh, ale je nutno říct, že bude-li pokračovat v práci, kterou aktuálně korunuje na „Dominion“, určitě se mu to v brzké době podaří. Když totiž doposloucháte těch padesát minut jejich nejčerstvější studiové práce (na kterou si sami muzikanti vyčlenili celkem solidní tři roky nahrávací pauzy a příprav), chuť, která vám zůstane na patře, bude především hořká. Hořká jako pelyněk svařený z nostalgického smutku za časy, kdy stačilo málem jen hrábnout do strun a byl z toho song jako Železný trůn.

V úvodní dvojici skladeb „Never Forgive, Never Forget“ a titulním kousku přitom kapela působí celkem odpočatě, Cansovy výšky jsou tam, kde mají být, a melodie a slušný nápad jsou rovněž přítomny, takže nic nenasvědčuje tomu, že o chvíli později dojde zásadním způsobem palivo. Ale je to tak. Křečovitá „Testify“ zahájí přehlídku tuctového, nepříliš povedeného metalu, kterou posléze naruší jen vcelku zpěvná stadiónovka „(We Make) Sweden Rock“, dejme tomu „One Against The World“ a závěrečná „And Yet I Smile“ s velmi solidním melodickým námětem. Na jedno metalové album to jistě není mnoho, na jedenácté řadové album HAMMERFALL ještě méně.

Ale tak to zkrátka dnes je, že aktuální heavy metal povětšinou vaří z vody. A člověk nemusí být zrovna absolventem ČVUT, aby věděl, že z vody pořádný kov prostě neuvaří, i kdyby měl za sebou sebeslavnější kariéru zasloužilého metalového umělce. Zrovinka jako HAMMERFALL, s nimiž to tedy začíná být už pořádně nahnuté.