Už jen motiv úvodní „In Waking Hours“ dává jasně na srozuměnou, že znovuobnovení DISILLUSION hodlají přímo navazovat na svůj stěžejní opus „Back To Times of Splendor“ z roku 2004. Jakoby ani nebylo těch dlouhých 15 let, jež nás od něj dělí. Jakoby ani neexistovalo kontroverzní album „Gloria“ z roku 2006. Povstání doslova z prachu zapomnění má na svědomí zpěvák a kytarista Andy Schmidt, kterému, jak už to tak chodí, zjevně přišlo smutno po starých časech. Své tehdejší kumpány však přemluvit nedokázal, a tak tady máme úplně novou sestavu, avšak s hlavním tvůrčím mozkem na palubě.

A ten svůj rukopis nezapře ani po tak dlouhé tvůrčí pauze. Letošní novinka se navrací do dob ceněného debutu z první poloviny minulého desetiletí, aby se pokusila zdánlivě o nemožné – vzkřísit ducha doby a plynule pokračovat tam, kde se kdysi skončilo. Proč nemožné? V první řadě hlavně proto, že 15 let je i v hudebních sférách více než krátká doba, během které se leccos změnilo. Tak minimálně například mixtury různých metalových žánrů mohly kdysi působit jako originální zjevení, ale v současnosti už můžeme mluvit o poměrně běžné záležitosti.

Tohoto faktu si však musel být Andy Schmidt zcela vědom již od počátku skládání materiálu pro třetí album DISILLUSION. A možná jej i bral jako výzvu, která dodala jeho úpornému snažení potřebnou motivaci. Kromě samotného návratu skupiny na scénu je druhým největším překvapením právě ona inklinace spíše k počátkům její tvorby, než k pro mnohé v té době šokující nahrávce „Gloria“, jež posouvala zvuk skupiny rychlým krokem pryč z metalové ortodoxie. Překvapivým hlavně díky razantnímu způsobu, jakým se německá kapela tehdy se svoji starší produkcí vyrovnala.

Tohle vše je však dávná minulost. Přítomnost roku 2019 navrací jméno DISILLUSION zpátky na scénu dosti razantním a neméně neočekávaným způsobem. Pryč jsou hrátky s industriální hudbou a elektronikou, pryč je ona velkoměstská odlidštěnost typická pro 13 let starou nahrávku. V současnosti pětičlenné uskupení je zpět s ryze metalovým počinem, šikovně balancujícím na pomezí hned několika kovových proudů. Styčné plochy s „Back To Times of Splendor“ jsou jasně rozpoznatelné v komplexním přístupu ke skládání, rozsáhlejších stopážích jednotlivých skladeb a snaze naservírovat posluchači co nejpestřejší hudební menu.

A to se daří s místy až neuvěřitelnou lehkostí. Tato kapela byla vždy velice silná v kadenci chytlavých a vkusných melodických motivů, což zůstává i nadále její neochvějnou jistotou. Přestože jako celek dokáže hudba Němců v jistých několika málo momentech působit tak trochu jako sázka na jistotu, v jednotlivostech však vše šlape více než dobře. Organické propojení metalové hrubosti (nikterak však divoké) s rockovou melodikou a „progresivně“ nadýchanými party působí ještě o pověstný krůček přirozeněji, než na několikrát zmiňovaném albovém debutu.

I díky skladbám, jako „The Great Unknown“, s majestátně gradujícím refrénem, anebo „A Shimmer In The Darkness Sea“, jež hned vzápětí přinese povznášející zklidnění, lze „The Liberation“ nazvat takovou nenápadnou událostí roku na metalové scéně. Zároveň však nepředpokládám, že nahrávka vyvolá nějaké přílišné pozdvižení, na to byla koneckonců tato kapela vždy dost v pozadí hlavního dění. Na návrat tohoto polozapomenutého souboru se lze bezpochyby dívat z různých úhlů pohledu, ovšem v jejich výčtu by rozhodně měly absentovat slova jako „vypočítavý“ či „zbytečný“. Ačkoliv se v případě třetího alba DISILLUSION o nějaké metalové moderně dá hovořit jen stěží, nelze ji ani přes jasné odkazy do minulosti zaškatulkovat jako retro pro pamětníky. Právě ona časová neuchopitelnost, silné nosné motivy a nenucená lehkost, s jako jednotlivé skladby plynou, z ní dělá skvělý posluchačský zážitek pro fajnšmekry.

Ten bohužel a již tradičně kazí pouze dynamiky prostá produkce, plochá jako krajina v Pobaltí. Možná je to už zbytečné zmiňovat u každé nové nahrávky, nicméně v tomto případě je to dvakrát škoda právě proto, že hudební náplň „The Liberation“ si o pořádné nazvučení přímo říká.