Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Dodrbávať MANOWAR je dnes nesmierne populárne“, psal kdysi dávno kolega Rudi Rus v druhém pohledu k recenzi na album „Gods Of War“ nejslavnějších amerických barbarů, a mně se, nevím proč, tahle jeho věta při poslechu nejnovějšího, nejlepšího a největšího produktu švédských hvězdiček SABATON znovu a znovu objevuje před očima. Nejspíš asi proto, že díky „The Great War“ je situace podobná, tedy že „dodrbávať“ SABATON je dnes také nesmírně populární a moderní. Ovšem aby také nebylo, když sama kapela k tomu, podobně jako kdysi DeMaiovci, přispívá měrou převelikou.
Paradoxní současná masová oblíbenost téhle kapely, nejen v české kotlině, ale vlastně po celé Evropě (vezměme v potaz mj. její vystoupení ve Wackenu, kde byla za hlavní hvězdy) je na pozadí toho vpodstatě jakýmsi fyzikálním jevem, tedy jinými slovy jevem hodným zkoumání fyzikou. Vždyť může být normální, abyste již na třetím album za sebou nahráli absolutně šedivý, nudný, homogenní, neurčitý a neutrálně melodický materiál (na kterém jste si, jistě, kdysi vybudovali jméno a kariéru) a znovu za to sklidili úspěch hodný nového tarantinovského trháku? Ale když člověk vidí všechen ten humbuk okolo, produkovaný nejen vydávající firmou (zmiňme především vypečenou promoakci „Víkend se SABATONem u Verdunu“), která na tom chce zjevně především pořádně trhnout, vlastně se ani nediví. Vskutku, příjezd v tanku na pódiu vidím veliký a to v nijak vzdálené budoucnosti…
A přitom je to vážně mizerné. Tak mizerné, až je mi za Brodénovce stydno. Vždyť ještě před nějakými šesti, sedmi léty, v době vydání „Carolus Rex“, to byla milá partička heavymetalistů, kteří to vzali za správný, původně poměrně originální konec, a jistě si zasloužili všechnu tehdejší slávu a obdivy. Ale co se s nimi stalo od té doby, to je skutečně na pováženou. Nové album o tom svědčí v téměř každém svém otravném okamžiku, v němž se nemůžete zbavit typického kapelního výrazu, rytmiky, frázování, sborů a klávesových linek natolik ošoupaných a neoriginálních, že i vietnamský stánkař, holdující jinak prodeji festovních padělků, by se dvakrát rozmyslel, než by to celé šoupnul na pult.
SABATON, mašírující aktuálně v rytmu první světové války, se zkrátka opisují, ať už vědomky či nevědomky, a opisují se naprosto zoufale, tristně a bez špetky sebeúcty a soudnosti, takže není vyloučeno, že jediný efekt, který ve vás „The Great War“ vyvolá, bude silná migréna. Tak silná, že ani jediné podstatnější okamžiky téhle nahrávky (tedy působivé vyvolání atmosféry chemického útoku v „The Attack Of The Dead Men“ a dejme tomu titulní skladba) nemají šanci s tím cokoliv provést. A to samozřejmě ještě nezmiňuji slovní doprovod, který, když na to přijde, umí pěkně po cimrmanovsku skrznaskrz vážná témata také řádně vymáchat v mazutu a obalit je peřím („Fields of Verdun, and the battle has begun, nowhere to run, father and son, fall one by one, under the gun, thy will be done and the judgement has begun“ – „Fields Of Verdun“).
Nápad s mluvenými komentáři mezi jednotlivými skladbami už je také použitý (na „The Art Of War“ samořejmě) a tak, nenalézaje vlastně vůbec nic, proč téhle legrandě vůbec věnovat pozornost, se tedy zcela vážně ptám: je tohle doopravdy heavy metal, jaký chceme, aby byl?
1. The Future of Warfare
2. Seven Pillars of Wisdom
3. 82nd All the Way
4. The Attack of the Dead Men
5. Devil Dogs
6. The Red Baron
7. Great War
8. A Ghost in the Trenches
9. Fields of Verdun
10. The End of the War to End All Wars
11. In Flanders Fields
Skotské thrashové úderce zapadají všechny dílky old schoolové skládanky na svoje místo. Zvuk a produkce parádně vzdušné i agresivní, Johnnyho vokál patřičně útočný a expresivní, kompozice pestré, přiměřeně melodické a s tahem na branku. Tak to máme rádi!
Možná už to není jako kdysi, ale stále to téhle švédské partě šlape. Death metal se slušnou energií a dostatkem proměnlivosti. Vlastně je to taková pocta starým časům.
Těžká a zároveň křehká věc, nejtemnější v diskografii bych řekl. Zpěvnost (i na poměry rapu či hip hopu) je pryč, hravost se slovy zůstala, ale vyprávějí se spíše příběhy. Dominuje důrazný Sifonův vokál, Milesa poněkud upozaděna. Ovšem skvělé jako dycky.
Výborný retro hevík s chytľavými nápadmi a estetikou dua nápodobnou súčasným DARKTHRONE. Album pre všetkých, ktorých sklamalo smerovanie GHOST po debute.
Někdejší výrazná naděje hodonínského metalu otočila kormidlo a začala hrát pop. Prý dark, v temných klipech se míhají dívky jen mírně oděnější než Bianca Censori a evidentně se hledá díra na trhu v oblasti elevator music. To je zrada, napsal jsem.
Tuomas Saukkonen se svou náladovou variací na finskou zimu opět nešlápl úplně vedle. Má to svou specifickou atmosféru, jen vokál stále jaksi nevýrazně plochý. Na působivější album "Waves" (2020) to nemá, ale i tak celkem příjemné.
Finská zpěvačka Rioghan Darcy na druhém albu svého projektu pokračuje v mnohotvárné rock/metalové alternativě, kde dokáže kombinovat poprockové melodie s vyhrocenou progresí i emotivní gothicou. Hodně náladové a návykové album.