Popravdě řečeno jsem se do posledního alba RUSSIAN CIRCLES dostával celkem těžce a ten proces ještě zdaleka není u konce. První poslechy ve mně vzbuzovaly poměrně mělké pocity a do dalšího pouštění desky „Blood Year“ jsem se celkem nutil. Bál jsme se sám sobě přiznat, že by právě tato skupina vydala první album, které by pro mě bylo od počátku zklamáním.

Jakmile jsem doposlouchal poprvé, převládl ve mně pocit, že se shromáždil materiál, který se nehodil na předchozí dvě alba. Možná mě překvapila ona obhroublost rytmiky a tupá riffovačka ve skladbě „Arluck“, která před sebou metalovým způsobem hrne primitivní kytaru, neustále se otáčející ve stejných polohách. Možná je důvodem trochu špinavější a zlejší zvuk, jenž lze přisuzovat rukám Kurta Balloua, který, stejně jako u minulé desky „Guidance“, seděl na producentské židli. Dodneška vzpomínám, jak jsem poprvé slyšel skladbu „Vorel“ a nevěřil, kde se v této instrumentální, původně post-rockové trojce, bere tak neprostupná hutnost. Ruce Kurta Balloua jsou znát i tady. Méně postrockové éteriky a mnohem více se drhne podzemní špína. Jen na krátké okamžiky vám novinka dává mlhavá poetická intermezza, jakými je počáteční „Hunter Moon“ nebo „Ghost On High“. Po většinu času vám tlačí hlavu pod hladinu hutného olejnatého jezera.

Až postupně jsem do „Blood Year“ zapadal stále hlouběji a hlouběji. Počkat si a trochu poodstoupit se vyplatilo. Objevil jsem temnější tvář kapely. RUSSIAN CIRCLES i na své poslední desce předkládají instrumentální kompozice, které mají pasáže, jež mají obrovskou sílu. Stále to jsou písničky. Nejdou k vám ale na první zavolání. „Blood Year“ poslouchám už více jak měsíc a můj pocit z ní se neustále zlepšuje. Cítím, jakoby si mě deska snažila postupně ochočit. Od apatie na počátku navazujeme vztah, který zdá se být pevný a dlouhodobý.