Jednou ze specialit Metalopolis byly vždy tzv. fantomové recenze. O tu nejslavnější z nich se postaral slavný hodonínský milovník, radniční troll a degustátor zelí Shnoff, když několik let odkládal článek o CARRIER FLUX s odůvodněním, že mu promáč spadl za gauč. Než recenze vyšla, kapela se, tuším, stihla rozpadnout. Moje fantomová epizoda s albem „Lykaia“ od super-skupiny SOEN nebyla zdaleka tak výživná. Text jsem asi pětkrát anoncoval a dodnes nenapsal. A doba streamů má tu nevýhodu, že se nemůžete vymlouvat na mytický prostor pod gaučem. SOEN se naštěstí nestihli rozpadnout, zato stihli vydat další desku. Takže (ne)zapomeňte na „Lykaiu“ a já se teď postarám o to, aby „Lotus“ nedopadl stejně.

Svým způsobem text o novince pokryje nutně i předešlý opus, protože stylový posun SOEN je minimální. Kapela založená dnes již bývalým bubeníkem OPETH Martinem Lopezem a vokalistou Joelem Ekelöfem od počátku neskrývala sympatie k barvitým rockovým tapisériím TOOL, sama k nim ale přidávala mnohem nápadnější inklinaci k posmutnělému severskému progovému soundu, hitovým rockovým a indie polohám. „Lotus“ se vítězné formule drží. Subtilní melodické linky a ztišené rytmické pasáže střídají agresivnější zlomené riffy, melancholie a pokora se střetává s velkou vnitřní tenzí, kterou do hudby vnáší procítěný vysoký Ekelöfův vokál.

Oproti „Lykaie“ představuje „Lotus“ o něco introvertnější kolekci songů, které možná převážně nemají takový hitový háček jako předchůdci, ale jejich kouzlo spočívá právě v neokázalosti, s jakou kapela nechává kompozice elegantně meandrovat mezi naléhavými refrény, ztišenými mezihrami a agresivnějšími metalovými elementy. SOEN se podařilo v těchto mantinelech vybudovat svébytnou a nezaměnitelnou identitu.

Vrcholem kolekce je jednoznačně singlovka „Martyrs“, které se daří všechny body na hudební mapě SOEN pospojovat elegantní a ostrou linkou. Právě tenhle song uvozuje nejsilnější pasáž desky, které přechází přes floydovsky klenutou eponymní skladbu, zvýší pulz v omamné a nabroušenější skladbě „Covenant“ a schoulí se do elegantního truchlení v „Penance“. Způsob, jakým spolu tenhle kvartet komunikuje náladou i rytmem, je vtahující. Škoda, že pozvolné plynutí desky naruší stojatá hladina ucourané „River“. Skvělým dramaturgickým tahem je naopak umístění dlouhé „Lunacy“ do pozice pointy desky, protože jde o kompozici, která prochází typickou soenovskou trajektorií – od rozjitřenosti k lehce napjatému klidu.

SOEN je pro mě kapela, se kterou se mi nikdy nespojovalo slovo strhující a novinka na tom nic nezmění. Stejně tak ale nic nemění na tom, že se mi se SOEN v oblasti přístupného progu spojuje slovo „zaručená kvalita“. Přesně tu „Lotus“ opět nabízí. Na „Lykaiu“ už na Metalopolis nedojde, ale pokud vám utekla, vřele doporučuju pustit si v sérii s novinkou a posedět s hlavou v dlaních. Příjemnější zážitek vám dneska nabídne málokterá kapela.