Obrázek o stavu českého thrash metalu na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století by jistě nebyl dokonalý, kdybychom do něj nezahrnuli i zmínku o skupině BRIAN, o níž se mimo jiné šeptalo, že její název byl inspirovaný jednou z hlavních postav románu Julese Vernea „Dva roky prázdnin“. Tahle kapela totiž jednak znamenala poměrně dokonale utajovaný domácí skvost a jednak se v jejích řadách na dlouhou, úspěšnou a dodnes trvající cestu tuzemskou tvrdou hudební scénou vydal také Antonín Rauer (dnes např. HARLEJ).

Thrashmetalových spolků bylo v Československu v období sametové revoluce přehršel. Aby ne, vždyť tenhle hudební styl byl právě na svém vrcholu, a tak platilo, že kdo chtěl provozovat metal, dříve nebo později přísahal právě na thrash. Když pak padla želená opona a nastala vydavatelská svoboda, bylo tím pádem z čeho vybírat. Ovšem zatímco „elpíčka“ již prověřených stálic typu ARAKAIN byla naprosto samozřejmě v úplném středu pozornosti, měly to jiné kapely, jež také drtily thrash metal a na které se v duchu doby s dlouhohrající nahrávkou rovněž dostalo, poněkud složitější.

A přitom kolikrát nabízely opravdu kvalitní porci muziky, jež snesla ta nejpřísnější možná měřítka. Jako třeba „Čelem ke zdi“, debutní a zároveň pohříchu jediné album právě pražských BRIAN. Vyšlo bohužel až v roce 1991, po čtyřech létech od založení kapely, v níž se do té doby vystřídali třeba Marek Podskalský nebo Leo Holan (donedávna ŠKWOR), v době, kdy už thrashmetalová horečka začala ustupovat, což nejspíš paradoxně zapříčinilo, že skupina s ním žádnou zásadní díru do světa neudělala.

A to přesto, že pod slyšitelným vlivem METALLICY na albu „… And Justice For All“ na něm zvěčnila skutečnou ozdobu nejedné soukromé sbírky. Základní předpoklady k tomu položil zejména skladatelský potenciál Tondy Rauera, barevně velmi zajímavý hlas zpěváka Leoše Semeráda (který je, pro zajímavost, v současnosti nejen ve výkonu trestu odnětí svobody, ale rovněž čelí spolu s dalšími obvinění z daňových úniků za téměř 400 milionů Kč) a „ulrichovsky“ suverénní bicí Petra Diviše, jimž zdatně sekundovala produkce Miloše „Dodo“ Doležala a zvuk, který se podařilo vykouzlit v ostravském studiu „C“. S takovými zbraněmi v roce 1991 prakticky nešlo minout terč a BRIAN podle toho také vedl celé své studiově – střelecké prověrky.   

Porce thrash metalu, zvěčněná na „Čelem ke zdi“ (a ukrytá mimochodem pod věru zvláštním obalem, připomínajícím spíše obálku nějakého humorného komiksu), je proto skutečně poctivá. Nechybí prakticky nic, co tenhle styl vždycky zdobilo, odsýpajícími tempy počínaje a naléhavou melodikou konče, a jako bonus je k tomu přihazována jakási zvláštně lákavá „příchuť“ BRIAN, která způsobovala, že tehdá (a to vlastně až dodnes) nebylo široko daleko kapely, která by s nimi byla zaměnitelná. Díky tomu se pohled na seznam položek alba rovnal pohledu na desítku jedinečných skladeb, z nichž každá měla nějaké to svoje zvláštní kouzlo.

Nejvíc mezi nimi úžasná úvodní mašírovačka „Květy zla“, jež přímo burcovala k pořádně procítěnému headbangingu, monumentální jízdy „Váhy“ a „Výkřiky do tmy“, dokonale vystavěná, neopakovatelná balada „Výprodej bolesti“, místy přímo za srdce beroucí, anebo třeba klipovka „Kdo tomu velí“ s učebnicově roztáhlou předehrou a dalším naleštěným aranžmá. Je skutečně škoda, že vlastně hned po vydání „Čelem ke zdi“, kdy Leoše Semeráda u mikrofonu vystřídal Vláďa Šafránek, se BRIAN prakticky nasměrovali ke svému konci, jenž se datuje někdy v roce 1993, aniž by z jejich strany došlo ještě na nějaký jiný, zásadnější počinek. Jistou souvislost s kapelou měl, pravda, ještě o rok mladší projekt BRAIN, pod kterým je podepsána právě dvojice Rauer + Šafránek, ale tady už šlo o natolik odlišnou hudbu, že o nějakém přímém pokračování lze mluvit jen velmi stěží.

Album samotné tedy tak trochu nespravedlivě skončilo ve stejných hlubinách času jako kapela samotná, ovšem důležité je, že se na něj nezapomíná (jeho LP verzi kupříkladu dnes jen tak neseženete a pokud ano, bude vás to stát velmi podstatnou částku), a že český thrash metal i díky němu má tak mohutné a rozrostlé kořeny, že z nich, jak se v současnosti zdá, bude moci čerpat možná až na věky.