Navzdory tomu, že smutnice je otravná poletující muška, zvolili si SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY její jméno jako název svého nejnovějšího alba. O jejich zahrádkářských motivech je však možno úspěšně pochybovat: u kapely s tak mimořádným citem pro aplikaci domácího folklóru do metalu to ostatně ani jinak nejde. A tak hned při prvním kontaktu s nahrávkou máte před očima to, co celou „Smutnici“ zdobí jako černá krajka nahé, smyslné ženské tělo. Nádherný výraz, silně odkazující svým smyšleným významem do dávné, mlhou opředené slovanské mytologie, do časů, s nimiž je onen folklór svázán pupeční šňůrou, svádějící k úvahám o jakési bohyni, záhrobní bytosti či období smutku.

K tomu skutečně působivý obal, ještě dále rozvíjející tuhle fantaskní myšlenku, a jeden má málem pocit, že tohle album snad ani není nutné otvírat, protože si u něj bohatě vystačí jen s právě popsanými zrakovými vjemy.

To by ovšem byl opravdový hřích. Na „Smutnici“ totiž definitivně vrcholí sbližování SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, původně doommetalové kapely, s lidovou tvorbou, jež započalo už na albu „Relic Dances“ (2004). A vrcholí vskutku mimořádným způsobem. Naslouchání téhle nahrávce je jako procházka lesem pradávné pohanské minulosti, v němž jste přímo obklopeni nejrůznějšími citově zabarvenými podněty, náladami a zhmotnělými sny, jimž po vzoru názvu celé nahrávky pochopitelně panuje především krásný smutek.

Dál, pořád dál a ještě hlouběji. Přiznám se, že jsem zprvu úplně nevnímal, jak moc komplexním dílem v tomhle směru „Smutnice“ vlastně je, ale čím častěji jsem se jí nechával omámit, tím víc to vyplouvalo na světský povrch. Těch osm skladeb je jako osm neposedných plamínků, z nichž každý je sám o sobě schopen rozpoutat a nasytit pořádný požár. Osm neposedných hádků, které dávný žrec spletl v tajemný symbol „Smutnice“ a poslal po proudu času až do dnešních dnů.

Mými největšími favority jsou „Ten, který ukoval Slunce“, „Ptakoprav“ a „Tichý zpěv“, ale to o ostatních skladbách neříká vůbec nic. Jak jsem už naznačil, na albu skutečně není hluchého místa a způsob jakým jej kapela vymyslela a napsala, je vskutku mimořádný. Rozličné melodické lahůdky, kytarový riff vždy jen v těch nejsprávnějších momentech, stejně jako opatrný murmur, libozvučné texty a na vrcholu toho všeho jako drahý kámen ve sbírce zpěv Hanky Hajdové. Má-li smysl si v těchto souvislostech připomínat definici folk metalu a hovořit o jeho ideální podobě, pak vězte, že na „Smutnici“ jí Tichý proud bezbožné elegie dokonale naplnil a ještě obohatil o podstatnou špetku své doomové minulosti.

Vskutku. Chcete-li slyšet SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY v jejich nejjasnější novodobé hodině, pusťte si právě „Smutnici“.