Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uběhly téměř čtyři roky a člověku se ani nechce věřit, že je to skutečně tak dlouho, co vyšlo „debutové“ album „Unleash The Fire“ amerických RIOT V. Jenže čas je zkrátka konstantní veličina, které – slovy skladby „Black as Time“ slovutných CANDLEMASS – je úplně ukradené, co si myslíme my. A tak třebaže dojmy ze skladeb jako „Ride Hard Live Free“, „Take Me Back“ či „Until We Meet Again“ jsou ještě stále velmi živé a silné, uběhlo opravdu tak moc měsíců, po kterých jsme toho o těchto Američanech moc neslyšeli.
Proč je v předcházejícím odstavci slovíčko debut umístěno v uvozovkách, nemusím nejspíš sáhodlouze vysvětlovat. Po smrti Marka Realeho, muže, který stvořil a v podstatě „byl“ RIOT, v roce 2012, se zbytek kapely rozhodl pokračovat s novými spoluhráči a z úcty k jeho osobnosti si vetkl do názvu kapely navíc „V“. No a vydal zmíněné album, jež bylo tou nejlepší možnou reakcí na ztrátu obrovské hudební osobnosti a zároveň poctou všem těm rokům, kdy vedl RIOT vstříc světlým zítřkům a heavymetalovým dálavám.
„Angel´s Thunder, Devil´s Reign Heavy Metal Runs Through My Veins.“
Jak napovídá i refrén čtvrté skladby v pořadí „Angel´s Thunder, Devil´s Reign“, na novince „Armor Of Light“ není skutečně nutné hledat nic jiného, než poctivý těžký kov, častokrát s vymazlenými melodiemi a nebetyčnými výškami Todda Michaela Halla za mikrofonem. Vzor jedineční RIOT, samozřejmě, neboť skladatelský proces stále leží na bedrech někdejších Realeho souputníků Dona van Staverna a Mikea Flyntze, a to je zkrátka jasně slyšet (nepamětníkům na to konto doporučuji i znovu nahraný bonusový šlágr „Thundersteel“).
Oproti „Unleash The Fire“ se toho tudíž mnoho nezměnilo a kapela jede velmi solidní rychlostí (na pomalé skladby zde nevsázejte) po přehledně vyrýsované přímce z těžkého kovu, tu a tam jen lehce šmrnclé hard rockem, k němuž RIOT v minulosti rovněž tíhli. Povedený je zejména úvod alba, neboť až někam k „Burn The Daylight“ (mimochodem, zrovinka pěkně hardrockově načichlý štych) či „Heart Of A Lion“ (s opravdu úsměvným textem – schválně, o kom si myslíte, že asi tahle skladba je?) nemá posluchač příliš šancí k vydechnutí, jak moc a jak mocně to na něj RIOT V vybalí. Dále už je to pak na přeskáčku, jednou se v kovovém hledáčku blýská, až oči přecházejí (nádherně odlehčené vyznání „San Antonio“), jednou to v něm zase naopak téměř skomírá tuctovostí a nezajímavostí (paradoxně titulní skladba nebo „Raining Fire“) a ze všeho nejvíc to je tak napůl mezi oběma těmihle protipóly.
Myslím, že objektivně toho snad ani po RIOT V aktuálně nemůžeme chtít více, než „Armor Of Light“ přináší, obzvlášť když toho samozřejmě není zrovna málo a převažuje to pozitivní. A tak zbývá už jen dluh na poli živých vstoupení, který by snad už konečně měla kapela přijet splatit i k nám při příležitosti podzimního předskakování německým PRIMAL FEAR. Což je mimochodem pořadí postavené na hlavu, ale nebuďme pro začátek zbytečně nenasytní – Synové lachtana nám to, věřím, bohatě vynahradí.
1. Victory
2. End Of The World
3. Messiah
4. Angel´s Thunder, Devil´s Reign
5. Burn The Daylight
6. Heart Of A Lion
7. Armor Of Light
8. Set The World Alight
9. San Antonio
10. Caught In The Witches Eye
11. Ready To Shine
12. Raining Fire
13. Unbelief
14. Thundersteel
Občas není ku škodě se nakazit nějakou tou retro nahrávkou vonící po trvalé, zvlášť když se člověk jinak soustředí hlavně na nové věci. Jen se to s inokulací nesmí přehnat, jinak tahle „dcerka Doro“ o mnoho víc než to prima-retro nenabízí.
Hudba těchto Kanaďanů nikdy nebyla na první poslech. Ale ani skoro dva měsíce po vydání se do jejich novinky neumím dostat. Je tu jen několik záchytných míst, které pro mě mají přitažlivost. To je v porovnání s předchůdci zoufale málo.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.
Švédové si na svém debutu nedělají hlavu z letopočtu a prostě drhnou pro svou domovinu typickou již trochu historicky zasmrádlou melodickou death šablonu. Ze stylové klasiky berou vše včetně zvuku, ale jelikož jim to hezky šlape, je to hodně slušná jízda.
Nový singl z černopáteční edice je postaven na totožné (!) melodii, jíž vládne i skladba "Maleficus Geminus..." z posledního alba Kladivářů. Minimálně je tedy zjevné, že kapela už se ani nevykrádá, a už to tam prostě práská znovu. Podlé nebo geniální?
Vážení přátelé, ano. Naposledy jsem zálibně roztáčel CD těchto Dánů v roce 97 a jako by neuplynul ani rok - na jejich i na mé straně. Nasraností sršící death/thrash hobluje, jak kdyby pánům bylo 21. Přes drobná melodická zvolnění kope KONKHRA do vajec.