Jedno z otřepaných leč stále pravdivých rčení tvrdí, že pracovitost se vyplácí. Někdy se sice musí člověk potýkat s nespravedlností a být svědkem pohledu na nepříliš schopné, kterým se dostává úspěchu, přesto však stále platí, že co si neodmakáš, to prostě nemáš. Pětice z amerického Readingu o tom bezpochyby ví své.

Ačkoliv její třetí album je zároveň i třetím albem u velikého vydavatele, což může svádět k dojmům jistého protežování, či vnucování domnělé hvězdičky metalovým posluchačům, poslech všech těchto nahrávek však musí přinejmenším některé tyto myšlenky spolehlivě vyvrátit. Skupina před 5 lety poměrně rázně vlétla na scénu s debutem „The Conscious Seed Of Light“, který přinesl svěží deathmetalový vánek, což ve svém tradičně velice precizním posudku, navzdory některým výhradám, ocenil i náš žánrový znalec Reaper. Ony připomínky směřovaly především k faktu, že se Američané místy nechali svými vzory až příliš inspirovat. Své inspirátory sice napodobovali více než dobře, leč jejich již tehdy nespornému talentu to zároveň i svazovalo nohy a bylo znát, že skupina má rozhodně na víc.

Album následující – „Monarchy“ z roku 2015 už z tohoto pohledu vykročilo rázným směrem k větší osobitosti, avšak i tentokráte se nechala skupina možná trošku nad míru ovlivnit. Nyní přišla řada na moderní technické kapely typu FALLUJAH, jejichž ozvěny jsou na albu lehce slyšitelné. V tomto případě už se ale jedná více o recenzentovo hnidopišství než o reálné plagiátorství, neboť album samotné nabízí špičkovou žánrovou potravu a RIVERS OF NIHIL jednoznačně řadí mezi kapely, v jejichž kompetenci se nachází trvale udržitelný rozvoj smrtícího kovu.

Tyto škatulky však, zdá se, začnou být skupině poněkud těsné. Její třetí album si totiž na svá bedra bere vskutku značnou zátěž. Ambice a sebevědomí RIVERS OF NIHIL nechyběly ani předtím, ale jakoby si letos řekli, že teď je ten pravý čas to rozbalit naplno. Styl a směřování jsme již na předchozích albech vcelku ujasnili a teď je nejlepší okamžik z nich vydolovat ještě víc a přidat výživnou dávku vlastní invence.

S podobnými závazky vstupuje do studia asi většina kapel, ale jak známo, výstup ne vždy koresponduje se vstupy. „Where Owls Know My Name“ je však jednou z těch světlých výjimek. Nebál bych se tvrdit, že přímo zářících výjimek. Deska doslova praská ve švech pod přívalem nápadů, které navíc v dokonalé symbióze s intenzitou a atmosférou vytváří nesmírně atraktivní posluchačskou záležitost. Při tom všem však Američané nemusí ani o píď ustoupit ze svých minulých pozic. Oběma nohama nadále pevně ukotveni v death metalu podnikají čím dál odvážnější výlety do častokrát i vzdálených teritorií.

Když v prostřední části „The Silent Life“ poprvé zazní zvuk saxofonu, není to jen manýra kapely, která se chce za každou cenu odlišit, ale do původně ortodoxně znějící metalové skladby perfektně zapadající moment, který definuje to nejdůležitější, co v dalším dění lze očekávat.

Skoro by se dalo říct, že zde máme tu čest s dalším příběhem, na jehož počátku je tvrdě metalový zvuk, který je však tu v rychlejším tu zase v o něco pomalejším tempu vytěsňován ve prospěch „laskavějšího“ soundu. Nic takového tady však nečekejte! Jemně deklamativní úvod v „Cancer / Moonspeak“ je jen takovým typickým rozjezdovým cvičením, po jehož absolvování se vyvalí patřičná dávka hudební brutality.

Touto kapela nešetří ani na svém třetím albu, zcela evidentně však zároveň nehodlá spoléhat toliko na silové řešení. Kolega Reaper v již vzpomínané recenzi debutového alba uvedl, že RIVERS OF NIHIL se prezentují i jako citliví skladatelé a toto tvrzení lze v letošním roce podtrhnout a podepsat. Co na tomto albu, kromě mnoha jiných věcí, skvěle funguje, je právě nesmírně účelně ředění natlakovaných částí jednotlivých skladeb různými organicky znějícími vsuvkami, vyhrávkami, či rovnou celými zvolňujícími pasážemi.

„Art-rockově“ znějící kytarový efekt vytváří ideální podkres pro zpěvnou linku, jež společně pak skvělým způsobem uvolní do maxima vybičované napětí v jinak velmi ostré a emotivní jízdě „A Home“. V následující, o nic méně kompromisní, palbě „Old Nothing“ pak zase v prostřední části doslova odhodí opratě metalové ortodoxie další vzdušné kytarové sólo a „nadpozemsky“ znějící nástroje v pozadí.

Co by to bylo za album s progresivními ambicemi, které by nenabídlo i nějakou tu epickou skladbu? Ta s dlouhým názvem „Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)“ tvoří zároveň i jeden z vrcholů nahrávky. Na ploše přesahující délku 8 minut je ke slyšení vše, čím se americká skupina může ve své současné formě pyšnit. Úcta k hudebním kořenům, cit pro tempo skladby, hrátky s atmosférou, emotivní refrén a „předváděčka“ v podobě dalšího slušivého sóla na saxofon, na které zcela přirozeně a bez prodlev naváže další sólo, tentokrát kytarové.

Skladba zároveň pomyslně značící v jistém ohledu i předěl v dramaturgii celého alba. V jeho druhé polovině nás sice žádné stylové veletoče nečekají, ale přesto je ke slyšení poměrně zřetelná snaha o čím dál těsnější sepjetí, řekněme, s hudebními postupy stojícími mimo metalová pravidla. Co je potěšitelné, na dynamiku nahrávky to rozhodně nemá negativní vliv. Skladby, především dvojice těch v úplném závěru, sice už jen v náznacích upomenou „školní“ deathmetalová léta RIVERS OF NIHIL, přesto anebo možná i díky tomu však převládá pocit skvěle odvedené práce a přesvědčení, že takto nějak to prostě mělo být.

Je to již tradiční pisálkovské klišé – pojmout závěrečná slova recenzí kapel, procházejících si určitým vývojem, jako pokus o načrtnutí věcí příštích. Těžko se tomu bráním i nyní, po poslechu třetí desky amerických RIVERS OF NIHIL. Ti se tímto dílem totiž definitivně přihlásili do progresi vyznávajícího cechu, a tak je vcelku nabíledni, že další dílo může být pro vyznavače hlavně jejich ortodoxně deathmetalové tváře už docela náročným soustem. Čert však vem tyto úvahy! „Where Owls Know My Name“ je na každý pád vynikajícím metalovým počinem, který dokazuje, že jeho smrtící větev dokáže být v rukou talentovaných umělců stále dostatečně tvárným a kreativitu podněcujícím stimulem.