Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Říkal jsem si předloni v listopadu, když byl do čela americké administrativy zvolen Donald Trump, že alespoň nějaké pozitivum na této zprávě lze najít. Předpokládal jsem totiž, že osoba prostořekého miliardáře a hvězdy reality shows bude velmi vítanou inspirační vzpruhou i pro tvrdou hudbu. Možná mnohem větší, než byl svého času George Bush mladší. Bylo teda celkem jasné, že se musí na scénu vrátit i lišák Al Jourgensen a oživit tak své MINISTRY, jejichž (nakonec dočasný) konec kariéry byl ohlášen po vydání předchozího alba „From Beer To Eternity“ (2013).
Posedlost osobou předchozího republikánského prezidenta, která symbolizovala pozdní tvorbu skupiny, je ta tam. První, co na „AmeriKKKant“ uslyšíte, je zpomalený Trumpův hlas ohlašující možná svůj nejprofláklejší slib z jeho cirkusové volební kampaně. Tím je de facto hned počínaje prvními tóny čtrnáctého alba MINISTRY vyzrazena i jeho hlavní zápletka.
Deska je doslova v obležení samplů s hlasem současného amerického prezidenta, což skvěle funguje hlavně v jejím úvodu, poté už o něco méně. Rozjezdový dvojblok skladeb však představuje jeden z nejpovedenějších momentů z dílny Ala za posledních několik (nemálo) let. „I Know Words“ představuje spíše než samostatnou kompozici především intro pro následující „Twilight Zone“. Trumpův hlas prochází studiovými hrátkami, scratchováním a útočí takříkajíc ze všech směrů, až v krátkém okamžiku zazní mohutné údery bicích a mašina se pomaly, ale jistě rozjede do patřičných obrátek.
Valivá střední tempa šly MINISTRY z mého pohledu nejlépe na nezapomenutelném albu „Filth Pig“. Vzpomínka na tuto více než 20 let starou nahrávku zazní taktéž i prostřednictvím typické zboostrované foukací harmoniky, jež zvýrazní refrén „Twilight Zone“. V závěru možná již trošku zbytečně natahovaná skladba dává zároveň velice slibné naděje do dalšího průběhu.
Ty však album dokáže naplnit s velmi střídavými úspěchy. „AmeriKKKant“ v první řadě není schopno nabídnout nic, co bychom už v minulosti od této skupiny neslyšeli a často i lépe. To je samozřejmě problém i několika předchozích nahrávek, čili dle všeho zároveň znamená už neléčitelnou nemoc. Zamrzí určitě i poněkud syntetické nazvučení kytar, které nás vrací někam k začátkům MINISTRY v odvětví tvrdé hudby. Nahrávku to tak zároveň lehce vychyluje z metalového směru někam do sfér electronic body music, tudíž opět takříkajíc návrat „ke kořenům“.
O co úderněji by nakonec vyzněla taková „Wargasm“, fungující na střídání deklamací hostujícího Burtona C. Bella (v civilu FEAR FACTORY) s Alovým řevem, nebýt toho umělohmotného riffování? Záměr se alespoň v mém případě minul účinkem. S klasickým „plnokrevným“ hoblováním by skladba svým depresivně-vzteklým feelingem kopala řitě s mnohem větší razancí.
Co však mistr kapelník stále zvládá výborně, je užívání různých samplů, jejich vrstvení, propojování a kolážování. Je to sice již v dnešní době solidní retro a reminiscence dob, kdy podobné postupy představovaly svěží závan v zatuchlých vodách, i tak však způsob provedení z rukou Ala Jourgensena stále funguje. Možná však už jen na pamětníky lepších časů jeho skupiny, těžko říct.
Čeho se nedostává hudební složce, to se vynahrazuje angažovaností. Bylo již uvedeno, že album je „věnováno“ současnému americkému establishmentu a především jeho hlavní personě, stranou ovšem nezůstává ani myšlenkové pozadí, které ho symbolizuje. Písně jako „Antifa“ asi mluví sami za sebe, jen škoda, že tato konkrétní až příliš nápadně připomíná vypalovačku „Just One Fix“ z fenomenálního alba „Psalm 69“.
Recenzovaný materiál představuje vzorový příklad nahrávky, jejíž konzumace vám nedělá nejmenší problém, přesto od prvního poslechu cítíte, že v budoucnu už příliš mnoho dalších nebude. Al Jourgensen už je možná i ve svém neustálém boji s politickými monstry vcelku únavný a opakující se, což platí i pro jeho hudbu, pod svoji úroveň však neklesá ani letos. Jestli je to dost nebo málo? Jako starý fanoušek říkám spíše to druhé.
Američané dobrovolně uvízli v bažině devadesátkového sludge metalu a je jím v ní dobře. Dobře je i nám - jejich posluchačům. Má to tah odspodu, střední tempa válcují, zvuk neméně a nechybí tomu i několik pod kůži se dostávajících motivů. Moc dobrá práce!
Další deska projektu Kalle Wallnera, kytaristy německých progrockerů RPWL, je oproti domovské skupině živější a hardrockovější, takže zde nedominují PINK FLOYD nálady jako u RPWL. A je to příjemný kytarový progrock místy až s metalovým feelingem.
Můžeme se radovat z fajn zvuku a návratu Mika za soupravu, nebo si taky otevřeně přiznat, že i přesto není novinka nic než prázdná nádoba plná honění trika a okázalých omalovánek bez silných nápadů. Six Degrees, z nějž někdo odčerpal všechny silné nápady.
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.