Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století završili KING DIAMOND svoji pozoruhodnou pravidelnost, spočívající ve vydávání jednoho řadového alba ročně. Stalo se tak prostřednictvím nahrávky, pro níž bylo charakteristických hned několik poznávacích znamení. Poprvé se na něm představil nový bubeník Snowy Shaw, celkem zdatně nahrazující odešlého M. Deea, poprvé se na něm představili i jiní autoři hudby, konkrétně zmíněný Shaw jako spoluautor (s A. LaRocquem) skladby „Into The Convent“ či Pete Blakk coby duchovní otec skladby „Father Picard“, a poprvé se textová část alespoň trochu opírá o pravdivé historické události, i když, pravda, bez trochy černé fantazie by to snad ani nemohlo jít.

Nejdůležitějším z těchto znamení však bylo to, že celé album, vedené samozřejmě v klasickém diamantovském duchu, se posouvá zase o kousek dál v rozčrtávání a vymalovávání jednotlivých melodických nápadů a motivů, a to zejména díky velkému prostoru, poskytnutému klávesám, z nichž se rázem (oproti všem ostatním předešlým albům, kde byly využívány jen místy a zejména jako dokreslovač nálad), stává nástroj téměř rovnocenný všem ostatním.

Zároveň však považuji za nutné zdůraznit, že už se možná také tak trochu projevila následující předlouhá pauza, kterou si KING DIAMOND vzali (v následujících pěti letech jejich existenci připomněla pouze alba „Abigail: In Concert 1987“ z roku 1991 a „A Dangerous Meeting“ z roku 1992, což byl ovšem pouze ´Best of´ počin, sestavený navíc i ze skladeb MERCYFUL FATE), protože přes všechnu nápaditost a přesvědčivost obsaženého hudebního materiálu přece jen chybí jakási prvotní energičnost a živelnost, typická pro alba předešlá, kdy bylo z každičké noty cítit, jak moc kapela prožívá to, o čem zpívá a hraje, a právě to u „The Eye“ tak trochu postrádám. Nechci tím na adresu téhle desky říct nic špatného, jen se prostě nemohu zbavit dojmu, že do jejího nahrávání nebylo vloženo celých sto procent, a že to možná bylo zapříčiněno něčím, co právě později vyvrcholilo ve zmíněné „pětiletce“ naprázdno. I tak ale nalezneme spoustu zajímavých momentů, majících v historii KING DIAMOND nepochybně velmi důležité postavení.

Tedy úvodní hymnus „Eye Of The Witch“ s majestátním klávesovým motivem a Kingovým jakoby přiškrceným hlasem, dějově vypjaté „The Trial (Chambre Ardente)“ a „Burn“ s výborně postavenými kytarovými riffy, typickou Kingovu jednoduchou (ale strašlivě údernou) klávesovou vsuvku „Two Little Girls“, nebo zřejmě nejpovedenější skladbu celého alba, „Behind These Walls“, s úžasně gradujícím napětím, zvýrazněným lechtivým zvukem středověkého spinetu. Jinými slovy tady nalezneme spoustu důkazů o tom, že i když o atmosféře vzniku nahrávky máme jakési pochybnosti, výsledek je navzdory tomu hoden zodpovědného profesionála.

Podobný dojem na mne učinil i textový koncept, jemuž King prostřednictvím „The Eye“ vdechl život. Myšlenka náhrdelníku nazývaného „The Eye“ neboli „Oko“, jenž zprostředkuje svědectví o praktikách ve středověké Francii, inkvizicí a čarodějnictvím počínaje a smilstvem a násilím uprostřed kláštera konče, je sice velice vnadná, ale určitě se dala zpracovat o trochu lépe, tím spíš, že mi chybí hmatatelnější ústřední prvek, než je jen zmíněný náhrdelník. Takto se dozvíme o smyšleném inkvizičním procesu s čarodějnicí Jeanne Dibasson, v jehož závěru byla tato inkvizitorem Nicholasem de La Reymiem /obě postavy by měly mít onen historicky podložený základ/ i s náhrdelníkem upálena, dozvíme se i o dvou malých holčičkách, které si hrály v popelu z tohoto upálení a nalezly onen náhrdelník (ale nedozvíme se už, co se s nimi stalo dále – pokud se ovšem jedna z nich nejmenovala Madelaine Bavent) a dozvíme se i o nekalých praktikách v klášteře v Louviers, kam odchází právě osmnáctiletá Madelaine Bavent, kterou zde následně znásilní otec Mathurin Picard /opět dvě historicky podložené postavy/, praktikující i další zvrácenosti jako přibíjení nemluvňat na kříže (za tichého svědectví Madelaine, která v tu dobu v některou noc v klášteře nalézá „Oko“), za což je posléze potrestán on i jeho spoluviníci uvězněním.

Všechno jsou to sice příběhy dostatečně tajemné a temné, nicméně spolu krom ústředního motivu přítomnosti „Oka“ nijak blíže nesouvisí a to je, myslím, spíše na škodu věci. Ale nechci a nebudu Kingovi sahat do svědomí, protože si to prostě nezaslouží. Jeho genialita se totiž projevila i na tomhle možná trošičku nedotaženém albu a je právě tím, co jakékoliv myšlenky o nedotaženosti okamžitě zaplaší. A jestli máte pocit, že nezaplaší, tak mi nezbývá než vám velice silně oponovat. Ostatně, kdo tady mluvil o nějaké nedotaženosti?