Tak tihle týpci si opět jednou jedou to svoje a přitom zvládají zároveň postupnými kroky stoupat vzhůru. Není to tak dávno, co jsme zde psali o debutovém EP u labelu Jacoba Bannona Deathwish Inc. a o pár let později jsou tito chasníci z amerického Chicaga takříkajíc téměř na vrcholu. Jak jinak lze popsat fakt, že skupina hrající klasický hardcore podepíše smlouvu u Metal Blade a přitom zároveň, zdá se, nehodlá slevit ze svého nekompromisního přístupu?

Na druhou stranu, když si srovnám první nahrávky HARM’S WAY s jejich současným zvukem, tak je evidentní jistě zklidnění anebo lépe řečeno přesměrování zdivočelé agrese z rytmicky zběsilých skladeb směrem ke středním tempům, zato s pořádně zahuštěnými kytarovými riffy.

Skupina se pod vedením řvouna Hammerse McPligueho již plně etablovala na poli tzv. siláckého hardcore, ve kterém alespoň z mého pohledu je v současnosti poněkud slabší konkurence, než tomu bývalo někdy 10 a více let zpátky. Snižovat však kvality produkce této pětice nijak nehodlám, neboť její nahrávky by bezpochyby měly co říct i v dobách, kdy takoví HATEBREED anebo THROWDOWN vydávali svoje nejlepší desky.

HARM’S WAY se zároveň po rytmicky divokých začátcích pevně ukotvili ve středních tempech, které jim mnohem více umožňují nechat plně zaútočit mohutné kytarové soukolí a hluboký chlapácký řev McPligueho. Neobtěžují se s takovými zbytečnostmi, jako jsou sóla či různé jiné vyhrávky. Drtivý, zničující riff je základní jistota, kterou neopouštějí ani na moment.

Sem tam se do toho sice rytmická sekce také pěkně „postaru“ opře („Last Man“, „Become A Machine“), ale to se paradoxně jedná o krátké chvíle vydechnutí před dalším střednětempým parním válcem. Na první pohled to vypadá dost stereotypně a nezáživně, ale vězte, že Američané mají přesně tyto tahy výborně secvičené a, ač to může z jejich strany už po těch letech vypadat i dost rutinně, stále dokáží z tohoto zdánlivě vyčerpaného schématu dolovat smrtící skladby.

Tentokráte se však trochu čarovalo i ve studiu, což ve výsledku znamená i použití samplů či s industriálem koketujících motivů. To všechno lehce vychyluje kdysi živelnou a potem čpící muziku skupiny někam do lehce odlidštěných temně kovových sfér. Za příklad poslouží marš jménem „Call My Name“, kde se společně s masivními údery bicích ozývá i silná kovová ozvěna. Takových náznaků, či rovnou celých skladeb („The Gift“) je pak na různých místech alba hned několik.

Pro starší fanoušky, kteří si s kapelou odžili její progres až směrem k dnešním dobám, to může znamenat i ztrátu její někdejší osobitosti. Pro ty další a zejména ty nové, které přestup do stáje velkého labelu bezpochyby přinese, to však nebude znamenat nic negativního. Z mého pohledu to lehce stereotypní sound kapely jen oživí a ještě zvýrazní jeho přednosti spočívající v nesmlouvavém siláckém přístupu ke tvrdé kytarové muzice.

Těžko mi ještě v této chvíli, pár dnů po vydání „Posthuman“, soudit jak dlouho se dokáže točit v mém přehrávači, ale jedno je jisté. Jako příklad dokonale nařachané nahrávky, jež se jen těžko před něčím zastaví, však poslouží dokonale. Čtvrté album HARM’S WAY tak představuje jeden z dalších exemplářů perfektního žánrového díla. Kapela si i navzdory tlakům, které na ni klade přestup k metalovému majoru, dokázala uchovat svůj vnitřní náboj a tím pádem nemám nejmenší problém jí všechno to zatínání pěstí a ukazování bicepsů uvěřit i tentokrát.