„DARK TRANQUILLITY nikdy nedokázali dlouho pasivně přešlapovat na jednom místě, ale vždy se snažili vší silou unikat stereotypu a objevovat nové cestičky pro směrování své tvorby.“ Tolik citace z Reaperovy pitvy předchozího počinu tohoto tělesa. Nelze položit na váhu pravdy větší důkaz nežli toto album. Narozdíl od předchozích šlépějí se podobá skoku do neznáma, odvážnému, avšak obdivuhodně promyšlenému, ohledávání budoucích horizontů. S odstupem času nelze než říci: škoda, že se této linie nedrželi DARK TRANQUILLITY i na dalších deskách. Přestože Haven a (především) Damage Done patří k naprostým skvostů melodického death metalu, nedostává se jim té nespoutanosti a odvahy překračovat přísně nalinkované linie stylů – objevovat, experimentovat, riskovat.

Přesně tato slova mohli si DARK TRANQUILLITY vyrazit na svůj štít, když táhli s kůží na trh a posléze se vraceli se zdviženým hledím. Jak co nejpřesněji definovat „Projector“? V žádném případě se nejedná o odklon, zbabělý vnor do komerčních vod, jakých bylo v těch letech k vidění dost a dost. Švédská pětice ponechala svou hudbební kvintesenci v zásadě nezměněnou, ale na její základně vztyčila ambiciózní kompoziční strukturu. Rukopis dua Sundin-Johansson i zde tvoří nezaměnitelné, klasicky našlápnuté laufy – naleznete je rozesety všude a nechybí jim ani kapka brutality a nápadistosti (namátkou do „černa“ zabarvený riff úvodní Freecard, divoká honitba The Sun Fired Blanks). Jenže tam, kde by jedni z pohodlnosti skončili, tam práce inventivních Švédů teprve začíná...

Byla-li alba předchozí hlavně exhibicí skvělých kytar a šlapavé rytmiky, pak „Projector“ je velkým špektáklem pro fanoušky Mikaela Stanneho. Ten již dávno svůj skřehot odhodil vdál. Nahradil ho velmi emotivním, procítěným řevem a hlavně – čistým zpěvem! Své již předvedl na předchozích fošnách, leč to byly pouhé fragmenty a náznaky. Jeho technika zpěvu není nepodobná nové gotické škole, je trochu rozechvělá, melancholická, ale narozdíl od sténání zmalovaných souchotinářů nevyznívá stylizovaně. Je slyšet, že Mikaelovy hlasivky dostali řevem zabrat, a tak i jeho zpěv zní tak nějak ochraptěle, maličko sýpavě, ale přesto silně, zvučně a jistě. Je to právě jeho projev, který táhne kapelu do melancholičtějších, líbivějších zákoutí. Vždyť čtyřka Auctioned vyznívá bezmála jako vynalézavá variace na metaliccovský opus Unforgiven! Vždyť Nether Novas smutkem a zasněností předčí HIM i s celým táborem přiteplených epigonů! Vždyť Day To End je neslýchaně komorní, hojně prodchnutá samply a bez přehánění hitová!

S inklinací k experimentům souvisí i větší angažování klávesové složky – zejména klavír patří k velkým náladotvůrcům. Kdo se snad bojí, že intimnější ráz alba utlačuje sekernické duo, nechť omyje sebe vodou pramenitou! Ano, nejsou to již kytary, které stojí tak v popředí, ale k čertu, jejich ostrý zvuk a precizní souhra funguje jako za stara. „Projector“ je plný vybrnkávaček, akustických vsuvek, chytlavých motivů… a přece dokáže nažhavit kov smrti do běla! Souhra křehčích (řekněme) gothic pasáží s deathovým rachotem je bez mrknutí oka famózní a ucelená tak, že podnes vzniklo jen málo tak přesvědčivých desek. Kompoziční diamanty začarované do drážek oslňují svou proměnlivostí, lomí světlo, lomí nálady, lomí styly. Atmosféra „Projectoru“ je magnetizující, zahleděná do nesmírných dálek, posmutnělá, ale zároveň rozjařená, podmaňuje si emoce, barvy, vůně… Göteborgský death 21. století? Kéž by. Kéž by.

„Projector“ je tím, co já nazývám „hlubokou nahrávkou“. Složité a silně metaforické sebereflexe (?) v textech, nelineární výstavba skladeb, skloubení chytlavého s agresivním. Neopakovatelné setkání s mnohostí a potenciálem hudebního směru, který za dobu své existence ušel neuvěřitelný kus cesty. A díky několika málo odvážným zboural hranice mezi extrémem a okolním světem, aniž by ztratil tvář a fanoušky. Cest je mnoho a když se najdou i Ti, kteří jsou ochotni je prošlapat…