Arjen Anthony Lucassen je neúnavný. Takřka každý rok musí vypustit nějaký materiál, přičemž počty jeho vedlejších projektů neustále narůstají. Věrný zůstává pouze svému vlajkovému projektu AYREON. Jeho poslední počin pod touto značkou, „The Theory Of Everything“, a dva roky starý materiál THE GENTLE STORM, který byl společným projektem s Anneke van Giersbergen, se zdál ohlašovat, že Arjenovi už po těch letech přeci jenom dochází dech. Avizované album AYREON jsem si tak hodlal poslechnout spíš z dobré tradice. Pak jsem ovšem dostal ránu přímo mezi oči. Staré železo? Ani náhodou!

Posluchače uvítá pomalý rozjezd v podobě dvanáctiminutovky „The Day That The World Breaks Down“, opatrný nástup, který pozvolna přesouvá náladu do futuristické atmosféry. S necelou třetí minutou udeří hlavní aspekt této desky – hradby kytarových rifů. Dlouhý blondýn se do toho na stará kolena pěkně opřel. Nová deska je tak trochu mix STAR ONE a „The Human Equation“. To druhé především proto, že tentokrát se kapelník soustředil, aby byla zachována písňová struktura. Ano, je tam opět příběh, mnoho protagonistů, všelijaké hudební odbočky a variace, ale hlavně – skladby drží pohromadě a každá to ustojí sama o sobě. Poslední deska trpěla právě tím neduhem, že byl kladen až příliš velký důraz na příběh, a celé se to pak rozsypalo. „The Source“ je rock – power metalové album od začátku do konce, bez ohledu na aktuální dění ve vzdálené galaxii. „The Day That The World Breaks Down“ se ve druhé půli tematicky vzdálí, až přejde v bluesové „pobublávání“, ale nakonec se vrátí k ústřednímu kytarovému rifu. Kruh se uzavře a stopa přeskočí v odpočinkovou „Sea Of Machines“.

Zajímavá je třetí skladba, „Everybody Dies“, která je postavená na vrstvené vokální variaci několika zpěváků. Ze kterého rukávu sype Arjen na stará kolena takové motivy, netuším. Byl to omyl, když jsme ho po posledním albu pomalu viděli odcházet do důchodu. Singlovka „Star Of Sirrah“, která na nové album upoutala nemalou pozornost pro hutné rify a výraznou basu, nakonec ani není tím největším klenotem. „Run! Apocalypse! Run!“ je powermetalová skladba roku a vrchol první placky. Kdyby Arjen vydal jen toto první CD, tak by to na desítku bohatě stačilo.

Po rozjařeném úvodu „Aquatic Race“ se rozezvučí druhá, uvolněnější placka. „The Dream Dissolves“ melodicky vychází z předchozí Lucassenovy desky, „The Diary“. Orientem načichlá „Deathcry Of Aa Race“, kde si arabština Zahera Zorgatiho (MYRATH) předává slovo s operním zpěvem dua Simons/Floor, je dalším zajímavým momentem. „Planet Y Is Alive!“, co dodat, snad jen, že je to vrchol druhého CD. Zaznít by mohla klidně na albu Slepých strážců (Hansi!). Závěr dvojalba provázejí pozvolnější melodie a intimní atmosféra, která se postupně vytratí s epilogem „March Of The Machines“. Samozřejmě je nutno připustit, že Arjen většinu motivů recykluje. Rovněž i partie jednotlivých zpěváků jsou komponovány dle zažitého mustru. Avšak v celkovém pohledu si vše tentokrát dokonale sedlo. Mozaika sestavená z tvůrčí historie Arjena Lucassena vykreslila jasný a výrazný obrazec. První CD dávám za jedenáct, druhé za devět, takže to hodí hezky kulatý průměr.

Na albu opět zazní spousta slavný jmen (James LaBrie, Tommy Karevik, Simone Simons, Floor Jansen a další). Hlavní slovo však má Russell Allen, Hansi Kürsch a překvapivě Tobias Sammet. Že by si vzal mistr svého učedníka přímo pod sebe, aby mu předvedl, jak se hraje první liga? Už tak učinil jednou, v roce 2008 na EP „Elected“, a později si zahrál sólo na „The Mystery Of Time“. Každopádně Tobias ze sebe dostává maximum a jeho nakřáplý hlas na albu docela sedí, neboť je v kontrastu k uhlazeným technikům jako třeba Allen. Mě osobně nejvíc potěšil Hansi Kürsch, který se ozývá v klíčových momentech, kde jeho plný, barevný hlas přispívá ke gradaci zvukové intenzity. Dle mého soudu by tuhle desku utáhnul s přehledem sám. Jenže to by pak nebyl AYREON, že? Obě metalové princezny dle očekávání dostávají prostor v pomalejších, intimně laděných pasážích, nebo v refrénech. Hlavní však je, jak už jsem psal výše, že důraz je kladen na písňovou kompozici skladeb, nikoliv pro prostor pro známý hlas.

Na příběhu je nejlepší to, že se o něj člověk vůbec nemusí zajímat, pokud si chce album po hudební stránce užít. Takže hybaj na jiné adresy, pokud vás zajímá.

Dostáváme se k závěru seminární práce „Život a dílo skladatele Lucassena“. Nepočítáme-li ikonické album „Into The Electric Castle“, je těžké rozhodnout, které bude stát hned na druhém místě. „The Human Equation“ se zuby nehty drží, ale „The Source“ ho drsně skopává o schůdek dolů. Jak tento boj dopadne, to si snad troufnu říci až o pár měsíců později. „Run! Apocalypse! Run!“, „Everybody Dies“ či „Planet Y Is Alive!“ mi však z hlavy jen tak nezmizí.