Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sestava této VIP skupiny je vpravdě hvězdná. Považte sami. Ben Weinman z THE DILLINGER ESCAPE PLAN u jedné kytary, u druhé Brent Hinds z MASTODON, za bicí soupravou někdejší člen THE MARS VOLTA Thomas Pridgen a u mikrofonu William DuVall z ALICE IN CHAINS. Třešničkou na dortu je pak Pete Griffin z DETHKLOK, který tu má konečně prostor si trochu s basou vyhrát, a podává jednoznačně o několik tříd lepší výkony, než v domovské kapele. Na každém z nich je znát jeho neochvějný rukopis a současně snaha o to, vejít se do rockového konceptu.
Ne vždy, když se sejde v jedné kapele tolik výrazných osobností, se podaří dát dohromady smysluplný obsah. GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA však nejsou ten případ. Ega muzikantů do sebe zbytečně nenaráží a motivy nemají tendenci vzájemně se zastiňovat. Díky jejich množství a struktuře tu pánové staví album, které se pohybuje někde mezi progresivním metalem a grunge rockem. Nejen instrumentaci a motivy jde chválit, také DuVall tu za mikrofonem mnohdy působí uvolněněji a přirozeněji než v ALICE IN CHAINS.
„Broken Lines“ příjemně plyne a nabízí energickou živelnou rockovou hudbu, která je maximálně dynamická a současně pevně sevřená. Je cítit, že mezi jednotlivými hudebníky funguje chemie a GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA mohou mít ambici být více než krátkodobým super-projektem, který po pár letech pozbude na trvanlivosti.
7,5 / 10
Další agresivní švédská jízda mezi grindcorem a vším, co se mu připlete do cesty. Nekompromisní riffy, které se ale neštítí ani rockové hitovosti, drtivé tempo, hrubost, chaos a atmosféra světa, který se rozpadá přímo před očima.
Nová kapela plná starých známých tváří. Holanďani bloudící po krajině smrti. Pomalý těžký až funebrácký doom metal, ne nepodobný krajanům z OFFICIUM TRISTE. Zatuchlá atmosféra navozuje doby dávno minulé. Ale dobré to je.
Bruce se utopil ve sladkobolné emotivnosti a příliš jemný hudební podklad nesvědčí jeho hlasovému projevu. Výrazný a osobitý hlas známý z THE PINEAPPLE THIEF se rozplývá v rozvláčné mlze. Stále to má atmosféru, ale předchozí deska se mi líbila víc.
Italové natočili své doposud nejmetalovější album s nejmetalovějším zvukem. Fanoušci elektroniky z něj asi vyloženě nadšení nebudou, mně ale sedlo. Ačkoli se kapela pomyslně vrací ve vývoji zpět, výsledkem je deska, která by snad nemusela urazit nikoho.
Mezinárodní scéna trpí nedostatkem power metalových kapel a tihle Finové to hodlají zachránit. Ale teď vážně, ono to vlastně vůbec není špatné. Vokál mající v sobě něco z Lemmyho, příjemně hutné riffy a nijak vlezlé melodie. Třeba se jim podaří prosadit.
Vicente J. Paya je legenda baleárské death/doom scény. Se SONS OF CULT však vzdává holt klasickému hard rocku, přesto se tam najdou známé prvky z GOLGOTHA. Tohle je nostalgická nahrávka, která dost dobře mohla vyjít v letech sedmdesátých.
Britské duo na svém debutu předvádí post-metal v jeho typické podobě, tedy kombinující vzdušné melodické postupy s hutnou riffovou metalovou silou. Je dostatečně progresivní, aby byl zajímavý, a současně dostatečně přímočarý, aby měl drive.
