EPICA se stali stálicí metalové scény, které se za posledních deset let podařilo zcela bez škobrtnutí si svou pozici upevňovat. Bezesporu díky tomu, že nepolevují a pravidelně vydávají nová alba. Ta se od sebe hudebně sice moc neliší, ale pokaždé se na nich najde dostatek zajímavého materiálu. Simone Simons se také moc nemění, ale to má na svědomí rostoucí vrstva líčidel.

„The Holographic Principle“ nahrála kapela v nezměněné sestavě, pouze s tím rozdílem, že Mark Jansen pověsil kytaru na hřebík a už jen bručí. A oproti minulým albům si na „The Holographic Principle“ pozvali mnohem víc klasických nástrojů, ale to je změna pouze kosmetická. Koncem ledna je plánovaný koncert v pražském Fóru Karlín (společně s POWERWOLF), snad mi bude odpuštěna poněkud opožděná recenze a tento text může být brán jako pozvánka na živé vystoupení.

Nezbytná nicneříkající orchestrální předehra se přehoupne do „Edge of the Blade“ aneb EPICA 2016. Nebo snad EPICA 2006? Těžko říct, tahle kapela si svůj styl již definovala, a záleží již jen na tom, jak své jednotlivé elementy bude servírovat. Pokud tam stále bude ženský element v podání Simone Simons, je zřejmě vše ostatní dovoleno. Seznam postupů, které se používají, je zajisté dlouhý, ale takřka ke všem skladbám stejný. Každá jednotlivá skladba je povedená a pěkně se poslouchá, ale po hodině orchestrální hradby, futrované do hlavy, nezůstane vlastně až na zkoprnělý výraz žádná konkrétní vzpomínka. Opět zazní jedna či dvě výraznější skladby, které se nad ostatní trochu vyhoupnou - tentokrát hraje prim zřejmě „Beyond the Matrix“ se svým chytlavým, sborovým refrénem, který to táhne až k horní hranici slyšitelného spektra, a „Dancing in the Hurricane“ s orientálním motivem.

Můj osobní dojem z alba je ten, že to nejlepší na něj kapela neumístila. Ve dvoudiskové edici „The Acoustic Principle“ zazní skladba „Beyond the Good, The Bad and the Ugly“, kde je příjemný hlas Simone doprovázený jen zcela nenápadně, akusticky. Možná pro tu nezvyklou polohu, možná pro uši unavené hodinovou orchestrální pompou, jsem si tuhle skladbu oblíbil zcela nejvíce. V podobném duchu se nese i následující, neméně kouzelná „Dancing in a Gypsy Camp“. Neměla by EPICA větší úspěch s touto hudbou? Jak píši už po několikáté, jejich orchestrální, symfonická, pompézní produkce značně ubíjí pěkné melodie, na které má tahle parta evidentní talent. Co se dá dělat, ode mne si poradit nenechají. Dáme tomu tradiční hodnocení okolo sedmičky a budeme se těšit zase příště.