V posledních letech se nám v black metalu rozbujela taková móda. Jeho reprezentantům přestalo stačit mizantropii demonstrovat černými obaly, klikyháky a pekelným bordelem a udělali si z ní modus vivendi. Jinými slovy, kdo není v kapele sám, ten jako by nebyl (v kapele). Co bylo ještě v předminulé dekádě výsadou magorů, s nimiž by to zjevně nikdo jiný v jedné zkušebně nevydržel (zdravím Varga!), se nyní stalo naprosto samozřejmou součástí černé hry. Z nedávných týdnů můžeme zmínit hned dva příklady – a oba znamenité. Excentrické(ho) Francouze ARS MORIENDI a Švédy, tedy, ehm, Švéda PANPHAGE, kteří/rý zalahodí třeba milovníkům starých ENSLAVED.

Ale zpátky z pěšinek, které vedou mimo Skotskou vysočinu. Není tomu tak dávno, co jsem se na Modré bestii rozplýval nad druhým albem „Aura“ okiltovaného chasníka Andy Marshalla a jeho one man projektu SAOR. Výpravný, náladotvorný a zvukem folkových instrumentů ozvláštněný národní epos se v roce 2014 zahnízdil na vysokých místech (nejen mé) roční bilance. Pokud mě paměť neklame, Andy za tu dobu shromáždil živý ansámbl a začal vystupovat, ale pod většinou nástrojů na nové desce „Guardians“ je opět podepsaný sám. Pokračuje tak v osamělých toulkách zamlženou, deštivou a zvlněnou krajinou domoviny…

Pět skladeb, které nové album tvoří, nemá ani jednou stopáž pod deset minut, ve skutečnosti hned čtyři skladby přetékají minut jedenáct. V kompozičním pojetí se nic podstatného nezměnilo. Marshall skládá epická, prostorná plátna, na něž maluje samostatné, organicky bující příběhy spjaté s národními tradicemi a krajinou Skotska. Výraznou změnou ale prošly aranže. Pokud na albu „Aura“ dominovala metalová sekce, kterou občas doplnily tradiční nástroje, „Guardians“ chemii obrací. Náhle jsou to bodhrán, housle a skotské dudy, které skladbám diktují melodický ráz, zatímco kytary jejich motivy obkreslují a variují. SAOR si libují v plné, mohutném zvuku a nutno ocenit, že i přes variabilitu instrumentů a nižší dynamický rozsah jsou všechny vrstvy dobře čitelné. Co trochu zamrzí je jen neuvěřitelně hutný kopák, který v blast beatech zcela pohlcuje zvuk virblu a desce poněkud ubírá na divokosti.

To je ale de facto jediná výtka, kterou lze ke „Guardians“ mít. Tahle deska je folkmetalový heartbreaker prvního řádu, v němž Marshall dovádí k dokonalosti svou zálibu v tradičních melodiích i zvuku své domoviny. Pět sklad představuje pět hymen s různým typem nálad, které SAOR nechává jemně těkat a přelévat se, přitom ani moment neztrácí ze zřetele jejich členitost a motivickou bohatost. Nespoutává je pevnou strukturou, ale okouzleně rozvíjí tradiční motivy, vrství je od působivého vybrnkávání až po monumentální souzvuk všech složek. Sonické impresionistické malířství i zřetelná deklarace hrdosti a lásky k půdě, ze které SAOR vzešel – „Guardians“ představují to lepší, co lze vtěsnat do pojmu vlastenectví, protože prvoplánově nepózují, ale vtahují do světa neokázalé krásy.

Po lehké prvotní rozmrzelosti z toho, že SAOR přeci jen ubral na přísnosti a přidal na sentimentu, se s dalšími a dalšími poslechy dostavují stavy blízké blaženosti. „Guardians“ znovu posunou Marshalla na čelo žánrových žebříčků, kde jeho svérázná skotská verze „folkish blackgazeu“ obstojí i vedle klenotů typu ALCEST. Skot jednoduše potvrzuje svoji příslušnost k elitě. A i když se to slovo dnes moc nenosí, SAOR si ho zaslouží jako čestný metál.