Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I na patnácté studiové nahrávce W.A.S.P. poznáte okamžitě po prvním riffu a prvních slovech, splynuvších ze zpěvákových rtů, kdože vám to právě hraje a zpívá. V tomto směru se oproti minulosti nic zásadního nezměnilo a ani nepředpokládám, že by o tom někdo vůbec uvažoval.
Zato ústřední mozek kapely, jak je ostatně patrné už jen ze samotného názvu alba, v němž se tyčí biblická Golgota (tedy hora, na níž měla být údajně ukřižována ústřední postava křesťanství), prodělal v předchozích létech změnu poměrně razantní, když přijal Ježíše Krista. Úvahu o tom, nakolik je to zvláštní u rockstar, která proslula svou nespoutaností a divokostí (zde nemůžu než nevzpomenout třeba notoricky známou skladbu „Animal (Fuck Like A Beast)“), ponechám na čtenářovi, pro účely téhle recenze mi přijde podstatnější, že však ani tahle proměna neměla na výslednou tvář alba zásadní dopad, pominu-li tedy výrazně náboženský charakter textů, v nichž Blackie přemýšlí o Bohu a srovnává se sám se sebou a svým životem.
„Oh god I miss you, Tell me can you hear me, Oh god I miss you, I can´t scream and I can´t speak, Show me now, Will I ever be free from you“ („Miss You“)
To je, pravda, zvláštní. Ale pokud Blackie zpívá svým typickým způsobem, takže vám běhá mráz po zádech už jen, když otevře ústa, a pokud se k tomu dokáže ve svém melodickém heavy metalu úplně doslova a do písmene neopisovat (což se v minulosti také podařilo), pak jsem coby příznivec téměř celé diskografie W.A.S.P. spokojen a vcelku nemám problém s tím, jak se pohnuly umělcovy životní hodnoty.
Tyto nároky „Golgotha“ až na výjimky splňuje, což znamená, že kapela, jíž nedávno opustil dlouholetý bubeník Mike Dupke, si může na své konto připsat další poměrně svěží album, možná dokonce svěžejší, než několik jeho předchůdců v řadě za sebou. Sluší mu zejména svižný rozjezd v podobě „Scream“, rozvinutý na vzdušném zvuku hammondových kláves, sluší mu rozvláčná „Miss You“, sázející na rafinovanou melodiku z období alba „The Crimson Idol“, sluší mu „Slaves Of The New World Order“, šlapavý hymnus plný hutné kytary se skvostným refrénem, kde vás Blackie doslova a do písmene odpoutá od zemské tíže, a sluší mu i závěrečná titulní věc, znovu plná metalové vášně, kterou umí rozpoutat jen sám hlavní principál. Ani ostatní skladby však nevyznívají nijak ploše, snad protože se jimi proplétá stejný melancholický podtón Blackieho osobní zpovědi, a protože i ony se mohou pochlubit krásnými, tesknými sóly, táhnoucími se do dalekých dálav a nedozírných výšin, spolehlivě hladících na zlomené duši poutníkově.
Aktuální rozpoložení umělce, který by si už nejspíš neměl ani nechat říkat „Lawless“, se tedy po šesti letech odmlky zrcadlí v albu, které představuje W.A.S.P. v typické hudební poloze a netypické náladě. Pokud budete mít pochopení pro změnu autorova světonázoru (nebo se s ním, co já vím, dokonce ztotožňujete), pak vám jistě bude přinášet stejně příjemné zážitky, jako to tahle kapela dokázala ve svých nejlepších létech. A to je, troufám si říct, ohledně „Golgothy“ ta nejpodstatnější zpráva.
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.
Tato mladá švédská skupina v sobě nese esenci rockového pravěku 70. let stejně jako dravou razanci devadesátek a garage rockovou neurvalost. Občas i hitový potenciál, co mi připomněl pecky od THERAPY?. Výborné retro.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.