Ač bylo v roce 1986 na světovém metalovém poli spoustu spolků, které chtěly a sem tam i dovedly posluchače řádně postrašit (namátkou mě teď napadli praotcové black metalu VENOM), přece jen tady byl jeden, který na to šel jinudy než přes strhující sílu a zběsilost. Podstatnější než jeho název (byli to MERCYFUL FATE, samozřejmě), je však pro nás jméno jednoho z jeho ústředních mozků, Kima Bendixe Petersona alias Kinga Diamonda, narozeného 14. 6. 1956 v dánské Kodani.

Tenhle tehdy čerstvý třicátník totiž poté, co dal vale svému mateřskému spolku, přetáhl odtud kytaristu Michaela Dennera a basistu Timiho Hansena, angažoval dalšího kytaristu Andyho LaRocqueho (po epizodě s Floydem Konstantinem) a celkem neznámého bubeníka Mikkeyho Deea, nechal vzniknout kapele, která si posluchačův strach a mrazení v zádech zvolila za své motto, a která tenhle ´druh´ metalového umění dovedla až na úplný vrchol. King Diamond nechal vzniknout KING DIAMOND, legendu, chcete-li, hororového metalu, a na důkaz toho, že to myslí opravdu smrtelně vážně, poslal vstříc světu debutní album „Fatal Portrait“ (předcházel mu ještě maxisingl s opravdu krutým názvem „No Presents For Christmas“).

Album temné, strašidelné a především natolik skladatelsky vytříbené, že se k němu přívlastek ´debutní´ vlastně ani nehodí, protože KING DIAMOND jakoby se na něm okamžitě stali definitivní a dokonale zaběhlou a sehranou kapelou a nikoliv spolkem, který se dal dohromady jen pár týdnů před jeho nahráním. A pomineme-li textovou stránku, která ještě nebyla hotovým hrůzyplným příběhem, tak jak je známe z pozdější doby (polovina skladeb je vyprávěním o tajemné dívce Molly a jejím portrétu a druhá je ryze nekoncepčního charakteru – např. „Charon“ nebo „Halloween“), jsou tady ještě dva z nejpodstatnějších důvodů, na kterých je postaven a kterými je neopakovatelně dobarvován onen chladný a až tíživě mrazivý výraz kapely.

Předně je za ním schováno kytarové umění Andyho LaRocquea (vlastním jménem Anders Allhage), který, kupodivu, předtím než se stal parťákem Kinga nehrál v žádné alespoň trochu známé smečcce, a kterého Kingovi do cesty přihrálo snad samo peklo, a za druhé samozřejmě Kingův vokál (své si říká také Deeova rytmika, abych nezapomněl). Oba jsou si ve svých přečetných rolích, které samozřejmě sehrávají každý jiným způsobem, tolik podobni, až je to skoro neuvěřitelné. Oba dokážou být zakřiknutí jako malá holčička, když jí necháte samotnou na hřbitově, rozběsnění jako démon vypuštěný z Pandořiny skříňky, dokážou ďábelsky našeptávat jako inkvizitor mýtící čarodějnictví a dokážou zkrátka prostřednictvím hudby sdělit tolik, co se jiným ani s živými herci nepovede. Příkladmo nedovedu vypíchnout žádnou ze skladeb, protože v každé z nich můžete tohle vše objevit a záleží asi jen na subjektivitě konkrétního jedince, jak moc intenzivně bude schopen to vše na sebe nechat působit. Potenciál je zkrátka tak obrovský, že to snad ani nebyla náhoda, když se tahle dvojice u Krále Diamantu sešla a bylo jí dáno spolu tvořit až do dneška.

Pro úplnost pak ještě dodávám, že již při poslechu „Osudného portrétu“ si můžete osvojit jedno zásadní pravidlo – pustíme-li si totiž některou z desek KING DIAMOND potmě a nezačneme se alespoň trochu bát, pak se právě pouštěná deska moc nepovedla. „Fatal Portrait“ jsem zkoušel několikrát a nezbývá mi než konstatovat, že se skutečně povedla.