SIGH - Goh-Ka
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na nové NIGHTWISH jsem se těšil a současně jsem se jich i obával. Během turné Imaginaerum World Tour (2012-2013) byla odejita Anette Olzon a nahradila jí Floor Jansen, které se od fanoušků dostalo vřelého přijetí. Floor patří mezi nejkvalitnější metalové zpěvačky současnosti. Po rozpadu AFTER FOREVER zůstala na volné noze a čas si krátila ve svém projektu REVAMP a různými hostovačkami. Už během turné se objevovala četná videa, kde byly slyšet s přehledem odzpívané Tarjiny skladby (což byla největší slabost Anette, přestože její písně byly v podstatě v pořádku). Flétnista Troy Donockley, který s kapelou spolupracoval od roku 2007, se během zmíněného turné rovněž stal stálým členem. Troy je tak trochu všeuměl a obsáhlejší informace najdete na jeho stránkách. V létě 2014 kapelu (zřejmě dočasně) opustil kvůli těžké insomnii bubeník Jukka Nevalainen a pro album a následné turné jej nahradil Kai Hahto (WINTERSUN).

Z alba je cítit nenásilná inspirace irskou lidovou hudbou. Po cirkusovém či romantickém patosu z dob minulých je to příjemné osvěžení tvorby. Rozjezd je v mantinelech, které si kapela vytyčila již dávno a „Shudder Before The Beautiful“ není vysloveně hitem, žádnou ostudu nedělá. „Weak Fantasy“ je už slabší a s touto skladbou nové album začíná poodkrývat svou chatrnost. Veškeré momenty jsou v pořádku, slušné melodie, bohaté aranže, jenže to nějak nefunguje. Je to jako s top-modelkou nebo ženskou hrdinkou počítačové hry. Každý jednotlivý detail tváře je dokonalý, tvar očí, nosu, rtů, vlasy. Jenže výsledný obraz postrádá zajímavost a charisma.

„Élan“ byl nasazen jako první singl z aktuální desky. Je to příjemná melodická skladba, která sice neví, kdy přestat se svým refrénem, ale jinak fungovala jako dobré lákadlo na novinku (hlavně ve smyslu: „Prima, že tohle vypustili jako singl, dále nás čeká jen našlapaný materiál.“). Poté nahrávka pokračuje přesně jako s „Weak Fantasy“, známé postupy a necudná sebe-inspirace v nové úpravě, ale stále tomu chybí nějaký klíčový moment.
S „My Walden“ začíná zajímavější část alba, která pokračuje až k „Alpenglow“. V „My Walden“ dostane charakteristická hudba téhle sestavy nádech irských lidovek a s titulní „Endless Forms Most Beautiful“ se blýsknou klasičtí NIGHTWISH ve své zřejmě nejlepší skladbě na albu. Předpolední instrumentálka je vcelku zbytečný vycpávkový materiál. Závěrečná mega-dlouhá „The Greatest Show On Earth“ konečně předvede duet Floor a Marka v plné síle, současně tam vyplují na povrch velmi pěkné melodie a zajímavé momenty. Vysekat z ní ty nejlepší momenty do kratší stopáže, měli bychom velmi silný kousek pro koncertní pódia, takhle to poněkud vyšumí do prázdna.
Po celou stopáž však pátrám po tom, kde je ta Floor Jansen z AFTER FOREVER? Ta ženská má na mnohem víc, než kolik je jí přisouzeno na „Endless Forms Most Beautiful“. Anette odešla z osobních důvodů (nemoc a těhotenství možná jen posloužila jako záminka, protože jí fanoušci jako náhradu za Tarju nikdy úplně nepřijali a to si kapelník dokáže v eurech spočítat). Jenže tohle album by Anette s klidem odzpívala. Na stávající materiál Tuomas Floor Jansen vlastně ani nepotřeboval. On už nepotřebuje ani Marka Hietalu (přesněji jeho hlasivky), protože je tam slyšet minimálně. Kde je Marko, který „Once“ nakopnul o úroveň výš?
Tematicky se album točí okolo evoluce. Tuomas se nechal inspirovat dílem Charlese Darwina (odtud název alba) a Richarda Dawkinse (který na albu hostuje coby vypravěč). Texty jsou takové hezky kouzelné, fantastické a ekologicky idealistické. S dílem Dawkinse to sice moc velkou spojitost nemá, ale to není v hudebním kontextu podstatné. (S Dawkinsem by si ostatně mohli naběhnout na americkém trhu, kde je tento biolog mezi věřící většinou obyvatelstva značně nepopulární pro své nekompromisní a útočné ateistické postoje.)
„Novým NIGHTWISH se nedá v podstatě nic vytknout, jenže jsou jako porno bez výstřiku.“ Tak album shrnul redakční kolega Louža a já s jeho přisprostlým komentářem vesměs souhlasím. Celé je to povedené, do puntíku dotažené, jenže tomu chybí „Wish I had An Angel“, „Ever Dream“ nebo „Wishmaster.“.
V kontextu scény mírný nadprůměr, v kontextu diskografie slabší nahrávka. Poslouchá se velmi dobře a těžko se tomu dá vytknout něco konkrétního, jenže postrádá nějaký zásadní moment, chytlavou melodii, hitový potenciál. „Endless Forms Most Beautiful“ je dobře odvedená práce profesionálních hudebníků.
6,5 / 10
Floor Jansen
- zpěv
Tuomas Holopainen
- klávesy
Emppu Vuorinen
- kytara
Marco Hietala
- basa, zpěv
Troy Donockley
- flétny, dudy, buzuki
Kai Hahto
- bicí
1. Shudder Before The Beautiful
2. Weak Fantasy
3. Élan
4. Yours Is An Empty Hope
5. Our Decades In The Sun
6. My Walden
7. Endless Forms Most Beautiful
8. Edema Ruh
9. Alpenglow
10. The Eyes Of Sharbat Gula
11. The Greatest Show On Earth
Yesterwynde (2024)
Human. :II: Nature. (2020)
Decades: Live in Buenos Aires (2019)
Vehicle Of Spirit (live) (2017)
Endless Forms Most Beautiful (2015)
Showtime, Storytime (CD, DVD) (2013)
Imaginaerum (2011)
Dark Passion Play (2007)
Wish I Had an Angel (EP) (2004)
Once (2004)
End Of Innocence (DVD) (2003)
Century Child (2002)
Over The Hills And Far Away (EP) (2001)
From Wishes To Eternity (CD,VHS,DVD) (2001)
Wishmaster (2000)
Oceanborn (1998)
Angels Fall First (1996)
Vydáno: 2015
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 78:36
Produkce: Tuomas Holopainen
Musel bych jen opakovat slova velkého filozofa kovu Louži a přesně mířené údery kolegy "trolobijce" Manatara. Z nové desky NIGHTWISH neteče krev, pot, ani to semeno. Je to sterilní, příjemně ozvučená (metal s dynamikou, to je dneska div světa) a výpravná čítanka klišé, které z téhle kapely udělaly legendu. Bohužel z té trochy irských rytmů už člověk dávno záchvat euforie nedostane. Musím se připojit i k názoru, že Floor zní naprosto nevýrazně, jako další sytá barva v Tuomasově fantasy spořiči obrazovky, přitom několikrát je slyšet, že tahle statná diva má koule, kterými by klidně nechala zapomenout na eskymácké operní halekání Tarji. "Endless Forms Most Beatiful" je taková pěkná hudební tapeta - zpočátku několika výraznými motivy upoutá, ale záhy si jí přestávám všímat. Osobně si vůbec nejsem jistý, jestli Holopainen pod svým cylindrem ještě něco jiného, než továrnu na osvědčené hudební šablony.
„Endless Forms Most Beautiful“ je přímým následovníkem předchozího „Imaginaera“ se všemi plusy a zápory. Opět slibný úvod střídá schizofrenní prostředek, kde se dobré záblesky střídají s vatou, aby NIGHTWISH nedůstojně završili album nudnou přebujelou megalomancí podobně jako před čtyřmi lety. Tuomas nesplnil sliby o tom, že nová deska bude kytarová, nejtvrdší v historii a že orchestrace bude jen kořením. Dochucuje se totiž opět Emppuho kytarovou prací, hlavní ingrediencí zůstává orchestrální masa, válcující vokální práci Floor, která svým sterilním přednesem představuje největší zklamání desky. Zpívá bez emocí, bez výraznějšího zápalu, navíc s nevýraznou pěveckou linkou na svých bedrech. I s ní jsou NIGHTWISH již zcela vyčichlí, nezajímaví a ryze průměrní.
Uplny top to nie je ale ani vysloveny pruser.. zopar veci, ktore evokuju staru tvorbu ale i mnoho zaujimavych momentov.. Shudder Before.. My Walden, Weak Fantasy, Alpenglow.. Edeme Ruh.. toto by stacilo.. zvysok bohuzial tak trocha vata.. a o smrtiacej zaverecnej polhodine ani nehovoriac..
Japonští veteráni i po třech dekádách stále dokážou překvapovat. Kombinují blackmetalové kořeny s psychedelií, progresivním rockem, orchestrálními aranžemi a tradičními japonskými motivy , která působí současně chaoticky i promyšleně.
Australané WEREWOLVES se s tím nepářou a od debutu v roce 2020 vydávají každý rok jedno album. Možná už jedou v zaběhnutých kolejích, ale jejich energický death metal funguje i na sedmé desce. Tahle parta zkušených hudebníků svůj um prostě dovede prodat.
Sympaticky roztěkaný technický death/thrash metal. Riffy přeskakují v nepředvídatelných úhlech, rytmika neustále podkopává půdu pod nohama a celé album vyvolává dojem kovostroje, který se vymkl kontrole, ale stále dokonale ví, co dělá.
Zajímavá alternativa k AUGUST BURNS RED a jejich aktuální desce „Season of Surrender“. HASTE THE DAY představují to lepší, co současná metalcore scéna nabízí. Jejich agresivně melodické pojetí nezapírá tradice, přichází však v moderním kabátku.
Melancholický post-rock říznutý progresivním popem z Japonska. Překvapí bohatými aranžemi i skvělou prací s dynamikou a emocemi. Pokud překousnete lehce „mňoukavý“ zpěv, čeká vás výborná alternativně-rocková deska.
Trochu teatrální gothic/doom metal (ostatně jsou to Italové, tak se není čemu divit). Po hudební stránce je vlastně zcela v pořádku a má i své světlé momenty. Jen přes ten afektovaný vokál se prostě nemohu dostat.
SEVEROTH opět poctivě plní normu jedné hodiny hracího času v režii výpravného a současně i rozjímavě-meditujícího atmo black metalu. Nejlépe je ve druhé a třetí skladbě, kdy „Waves“ občas připomenou čelní srážku WOODS OF DESOLATION, DRUDKH a LUSTRE.





