Zasmušilí Švédové tlačí svou prog/power metalovou, odstíny šedé natřenou (toto skutečně není multikulturní narážka) mašinu neúnavně stále kupředu. Sice už mají svá nejlepší léta za sebou, ale vzdát se vydobytých pozic se zatím nechystají. Předchozí tři alba přinášela přímočařejší přístup a odklon od ponuré atmosféry více do powermetalových vod. Byl kladen větší důraz na písňový charakter skladeb, který je však současně zbavoval i jejich jedinečnosti. Aktuální placka vychází deset let po „svaté trojici“ tvorby EVERGREY a obloukem se k ní vrací.

Je obecně známo, že EVERGREY jsou totéž, co Tom Englund. Tato skupina až na svého zakladatele nikdy netrpěla příliš velkou stálostí svých členů a i s novinkou přichází drobné změny. Vrátili se staří známí Henrik Danhage a Jonas Ekdahl, ale vzhledem k tomu, že výhradním autorem hudby je Englund, jde spíše jen o kosmetické změny.

Pravda, na albu nenajdeme takový majstrštyk, jako byl svého času „Masterplan“ a vysloveně na zadek tahle nahrávka asi nikoho neposadí. Celkový dojem je však veskrze pozitivní, lépe však by bylo říci těžce depresivní. Pochmurná atmosféra, zpomalení rytmu a pečlivé vykreslování emocí utrápenými hlasy vrací EVERGREY na jejich místo na metalové scéně. Oproti předchozím počinům si Tom Englund dal záležet a snaží se (konečně) dostat ze šablonovitého komponování. Předně, jak již bylo zmíněno, pro desku je charakteristické zpomalení a střídání rytmů v jednotlivých skladbách. Hudba nabírá na pestrosti (pochopitelně pouze v rozsahu, který nenaruší temnou atmosféru). Naopak hitovost, o kterou se kapelník pokoušel na posledních počinech, opouští. Čestnou výjimkou je „The Fire“, ve které dětský sbor zprostředkuje i jeden z nejzajímavějších momentů alba.

Nasazení „King Of Errors“ jako pilotního singlu bylo zpočátku překvapivé, ale ve zpětném pohledu je to pochopitelné. Singl o nové desce vypovídá dobře. Rychlejších skladeb najdeme pomálu, ale v tom tkví kouzlo aktuálního počinu. „Hymns For The Broken“ není dílo na jeden poslech. Jeho kouzlo přichází postupně. Vodítkem do temnoty jsou teskné melodie, známé klávesové motivy a výrazné kytarové riffy. Každá píseň je osobitou „hymnou pro utrápené“. Ponuré emoce jsou vykreslené na pozadí hutného rytmu a to je přesně ta poloha, která této kapele sedí nejlépe, kterou se proslavila a ke které se navrací.

Jako bonus jsou přiloženy tři skladby v úpravě pro Toma a piano. Stejně laděný přídavek byl již na „The Inner Circle“. Akustické verze tří skladeb nijak nepřekvapí, ale své kouzlo mají především pro zlaté hrdlo Tomovo (za občasného přispění jeho družky Cariny). Zřejmě nikdo jiný než mistr kapelník by nedovedl předvést podobně tíživý, naléhavý a smutný projev člověka s podřezanými žílami, celým balením pilulek v útrobách, pistolí u hlavy a jednou nohou nakročenou nad propastí.

Bolestná hudba plná emocí (© Darkmoor) se po deseti letech vrací. „Hymns For The Broken“ se sice trojici alba z počátku minulé dekády zcela nevyrovná, ale v kontextu diskografie skupiny se může směle postavit hned za ně. Jde o krásně depresivní návrat a současně vykročení novým směrem. Vykročení do tmy, mlhy, deště a doufejme i „stále šedé“ budoucnosti.