Letošní podzim se zdá jako velmi vydařený co se týče vydávaní kontroverzních kapel. Nejdříve nás pan Nuclear Blast poctil živou snůškou skladeb notně propíraných Therion a následně zařadil do pořadníku švédskou heavy speed tutovku Hammerfall. Kapelu, která má za sebou po vydání čtyř ostře metalových alb již pěknou řádku fanoušků, a to i přes velmi vlažné přijetí ze strany velké části metalové komunity. Za sebe mohu říct, že vůči Hammerfall zaujímám v zásadě neutrální postoj. Jejich předchozí alba jsem několikrát slyšel a vcelku jsem je i akceptoval, ale nikdy jsem se neřadil ke stoupencům této skupiny. V souvislosti s novým albem ovšem svůj postoj krapítek měním.

Hned na první poslech mě totiž Crimson Tunder zcela uchvátil. Čímž jsem se vysloužil pobavené pohledy několika spoluredaktorů, jimž jsem se ve vší upřímnosti dušoval, že tahle deska je už opravdu dobrá. Omyl. Není. Jedná se o zcela profesionálně řemeslně odvedenou práci. Písně jsou dostatečně metalově dravé, zvuk je krásně metalově nablýskán, kapela hraje jako o život, ale něco tomu schází… Něco, co zcela určitě není rozpoznatelné na první poslech. Ovšem při poslechu dalším začne poslouchatelnost této desky klesat geometrickou řadou. Co naplat, že na první poslech zní vše v pořádku, když po čase zjistíte, že vše co se na desce odehrává je jaksi škrobené. Jakoby vydřené. Celý materiál na mně působí dojmem metalu pro metal. Nikoliv pro posluchače. ..

Vezmu-li celou věc z hlediska technického, nemám nejmenší výtku. Na první pohled. Na pohled druhý mohu říct, že nemám rád zpěváka Joacima Canse. Nikoliv proto, že by třeba neuměl zpívat. Ale proto, že je mi jeho hlas opravdu nepříjemný. Že na desce skoro není výrazná písnička, s výjimkou možná Hearts On Fire, která je ale absolutně hitová, tudíž vydrží tak tři poslechy a pak už jí nemůžete ani cítit. A nebo možná některých pasáží Angel Of Mercy. Opravdu se mi nelíbí booklet alba, který přesně charakterizuje obsah desky. Z dálky huj, z blízka fuj. Dále je zde jistá (velmi silná) souvislost s předchozími alby, čili nízká originalita. O té se raději ani nebudu zmiňovat. A jako pověstný hřebíček do rakve slouží reklamní hlášky koumáků z Nuclear Blast, které mě málem poslaly do té rakve také.

Abych to tedy uzavřel. Nechci, abyste si mysleli, že chci nějak nutně Hammerfall strhat. Právě naopak. Jako kapely si jich vážím (viz. nadprůměrné hodnocení pod recenzí). Vážím si toho, kam až se dostali (cynická poznámka - s jejich hudbou je to opravdu mistrný kousek :-). Vážím si toho, že „navrátili“ Heavy Metal. Vážím si toho, že si stojí za tím, co hrají (taky dost velká tvrďárna :-), alespoň to tak vypadá. Vážím si toho, že vydávají desky i toho, že koncertují, ale co je to všechno platné, když jejich hudba postrádá to hlavní? Duši.