Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Znalci poměrů jistě zpozorněli a vědí, že pod názvem BOSNIAN RAINBOWS se neskrývá žádné balkánské homosexuální lobby, ale jedna z nových kapel hlavního mozku kapel THE MARS VOLTA a AT THE DRIVE IN Omara Rodriguez-Lopeze. Zajímavostí budiž, že kapela se dala do kupy ve městě, kde tento portorikánský hudební génius vyrostl – tedy v divokém El Pasu . Tentokráte dokonce s půvabnou zpěvačkou Teri. Ano, se zpěvačkou. Nečekejte proto šílené, ze řetězu utržené dobrodružství, ve kterém se mezi řádky střídá maniakální sjetost a nepřekonatelné absťáky, ale spíše alternativní rockovou zajímavost, řízlou postpunkem a hodně specifickou atmosférou. Tuto svou polohu Omar již vlastně lehce poodhalil u MARS VOLTA na albu „Noctourniquet“.
Ani tady se ale Omar nedokáže osvobodit od pro něj typické psychedelické úchylnosti, která dodává BOSNIAN RAINBOWS naprosto unikátní aroma. To je hustě nasáté nejen v kytarách, ale hlavně v halucinogenních klávesách a aranžích, které prostě chtě nechtě mají onen boží omarovský zfetovaný feeling, tentokrát však pevněji usazený do rockových kolejišť.
Celkem chápu, že tento typ rockové progrese rozhodně nebude pro každého. Z mého pohledu ale jde o jednu z nejzajímavějších rockových nahrávek poslední doby, která svým přístupem objevuje spoustu nových a dosud málo probádaných koutů něčeho, čemu klidně můžeme říkat alternativní rock.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!