Pojďte si alespoň na chviličku odpočinout. Odpočinout od všech těch kytarových eskapád, basových vodopádů a agresivních vokálů. Pojďte si do těla dobrovolně vpustit elektrizující stín všech lidských pocitů. Pocitů zoufalství, osamělosti, touhy, chtíče, naděje, radosti i lásky. Pocitů neprozkoumaných temných jeskyní a proměnlivé vzletné oblohy. Pojďte se nadechnout čerstvého vzduchu plného zlatavých slunečních paprsků … jen pojďte … život nám otevřel další magické dveře k pochopení vlastní identity.

Přichází jako světlo a odchází s absolutně černou tváří. Přichází jako teplý vánek a mrazí do morku kostí. Protentokrát si však múza nevybrala šestistrunné bořící kytary a kruté hlasy společenského úpadku. Z dálky se totiž blíží plný náklad moderní klasické hudby. A vy se ptáte, proč vám její zázračný dotek chci přiblížit v metalové výhni Metalmanie? Inu vězte tedy, že Chaostar je projekt řecké metalové stálice Septic Flesh, a to zejména koncertního mistra Christose Antonioua. Sám je skladatelem i producentem celého díla a pakliže se podvolíte jeho hudební vizi, čeká vás objevování nejskrytějších tajů vašeho podvědomí a prázdných míst vašeho srdce, do nichž si po poslechu budete toužebně přát vnést alespoň nepatrný zlomek nepřeberné přírodní krásy. Není na světě mnoho autorů metalového klanu, kteří by dokázali separovat své srdce do dvou odlišných poloh hudební tvorby. Avšak riffující část nitra Christose je protentokrát zapomenuta a utopena v temných hlubinách Styxu a z horkých skalnatých strání Olympu stoupá jeho osamocené duše s hodinami času, které pozastavují veškeré hemžení na rodné zemi. Slunce ustrnuje ve svém zenitu, pohled na kouzelnou krajinu a lidské siluety působí jako fotografie – nic se nehýbe. Jen tetelící se vzduch má právo těžce stoupat do chladnějších míst kamenných stavení. Jsou jen slova, myšlenky a hudba. Jen hudba, pro kterou snad neexistují slova – jen myšlenky. Jen hudba, která vykresluje myšlenky – beze slov. A skutečně když budete nehybně fixováni a jen hudební dílo Chaostaru bude pronikat do vaší hlavy, teprve pak uvidíte ty jasné obrazy mlhavých vizí, tu obávanou a neúprosnou lidskou otázku. Ba co víc, před očima se vám začne rýsovat i odpověď …

Není snadné nastínit kompozice, které se nacházejí na „Threnody“. Dionýsovské drama lidského osudu zde prostupuje skutečně celým svým spektrem. A to je hlavním a neklamným poznávacím znamením všech skladeb. Vycházejí ze srdce skladatele, který žije v tomto „lidském vězení“ a cítí každičký zápach lidské rasy. Rasy ustrnulé, monotónní a bez jasného cíle. Drama. Teskné drama života vyobrazeno moderními kompozicemi klasických nástrojů. Hlavním hybným větrem je komorní ansámbl kvalitních instrumentalistů. Viola, violoncello, trombón – to je výčet jen těch nejživějších. Sám Christos Antoniou však má daleko větší paletu obrazotvorných prostředků a ty neváhá chrstnout do tváře všem nevěřícím ve formě roztodivných, proměnlivých, avšak odzbrojujících samplů. Každý tón, každá nota pronikne do poklidné atmosféry vaší architektonicky neuspořádané „vnitřní zahrady“ a přebuduje ji na prostornější a prozářenější baziliku životního světla. V prvních čtyřech skladbách si „Threnody“ připravuje vaši citlivou mysl pro další kroky po nezmapované pěšině, která se pátou skladbou zahaluje do živého obrazu přírodních pochodů zneklidněného lůna přírody – moderní zvukové poezie 21.století. Hlasy viol a violoncell, jejichž teskný zvuk patří k těm nejčarokrásnějším, vytvářejí melodie plačící oblohy a nesmlouvavého zániku. Do těchto, mnohdy mollově těžkých, mnohdy vzletně lehkých, partů vstupuje barevně sladěná plejáda ostatních nástrojů – od pozounu až ke klávesám. Různobarevnost a úplnost je pak tvořena bouřící dynamickou stavbou, mnohdy podporovanou bicí soupravou a zmiňovanými samply, které strhávají klasické nástroje do propastné hloubky. Čistým hvězdným klenotem, všeobjímající náručí lidských citů, nástrojem harmonizujícího odpočinku i hořkého utrpení, je altový zpěv Natalie Rassoulis. Právě její přednes, plný vlastních životních vzpomínek, je tou oslnivou neviditelnou rukou, která formuje i ty nejhrubší části lidské duše. Zpěv, který vznosně proplouvá celou „lidskou operou“ a mnohdy snad dokonce zahanbuje doprovodný podtext nástrojů.

Technická vyváženost a přednesy jednotlivých nástrojů jsou podány ve vyrovnaných výkonech a komornější pojetí, tak jak vznikalo v Christosově hlavě, předurčuje nástrojům jisté bariéry. Hlavní je zde ovšem myšlenka nahrávky a tu autor, jako absolvent londýnské hudební školy, vykreslil skutečně zkušeně. Srovnání s autory klasické moderny by jistě nebyly od věci, ale při konfrontaci by toto dílo sneslo daleko přísnější měřítko. Chaostar je však svým způsobem unikátní, tím spíše v metalové hudební tvorbě, neboť tam svým osudem autor jistě patří. Sám Christos jistě moc dobře ví, proč navíc připojil ke své hudbě parodující texty žalmů a mší a na úplný závěr přidal i kytarový oddech. A grafická interpretace? Abstraktním myšlenkám se neubráníte ani při pohledu na výtvarné zpracování obalu alba, které si plně zaslouží obdivné reakce. Toto dílo prostě skutečně funguje jako časovaná nálož nepředvídatelné lidské reakce a je nutno poznamenat, že pro někoho je doutnák nastaven na kratší, pro někoho na delší vzdálenost a pro mnohé bude okouzlující poblouznění tryskajícího života možná nedosažitelné. Život této nahrávky je totiž na rozdíl od toho našeho lidského … bez konce …

Chaostar je hudba pro všechny a pro nikoho. Chaostar je hudební fantazie sklíčené prázdnoty a naplněné touhy. Chaostar je mrazivý oheň a hořící led. Chaostar je hudba. Hudba, která si získá vaše tělo i vaši duši – přijde s prvními ranními paprsky, s něhou vám otevře vaši lidskou schránku, vyjme vám vaše tlumeně bijící srdce a na jeho místo vám zasadí probouzející se květinu.