Kapelníka EDGUY Tobiase Sammeta si někdy představuji jako pilnou včelku, která v zahradě přelétá z květu na květ a neustále opyluje. Výsledkem jsou dva druhy plodů, které chutnají podobně. Zatímco však plody pod názvem AVANTASIA mají chuť pestrou s mnoha chuťovými tóny, plody EDGUY jsou zemitější a jadrnější. A protože nyní nastal čas sklizně odrůdy EDGUY, podívejme se blíže na to, s jakým ročníkem přišel Tobi tentokrát.

Přidržíme-li se onoho mičurinského příměru, plody (alba) EDGUY od skvělého „Hellfire Club“ po jejich utrhnutí (tj. po každém dalším poslechu) měly tendenci kazit se stále rychleji. Rovněž jejich chuť už neměla ten šmak, co dříve. Nic naplat, že se malý velký muž Tobi snažil nahnat klesající kvalitu pestrou oblohou v podobě různých hudebních nálad. Výsledkem byly až na výjimky rozpačité skladby, které v některých případech přecházely až v trapný kýč. To ovšem nemění nic na tom, že Tobias Sammet je skladatel, který umí složit skvělý hit, tklivou baladu i složitěji strukturovanou skladbu. A jak se mu a partě jeho vychechtaných kumpánů zadařilo na aktuální desce, nesoucí další z řady poněkud pitomých obalů?

Hned na úvod se odkopu, když musím s překvapením říci, že takhle svěží a zároveň tradiční album EDGUY již dobrých deset let nenatočili. Stejně jako u letošních GAMMA RAY lze z novinky EDGUY zaslechnout řadu odkazů na vlastní minulou tvorbu – od „Vain Glory Opera“ přes „Mandrake“ až po „Hellfire Club“. A právě hned úvodní song „Sabre & Torch“ evokuje otevírák mnou vzývané desky „Hellfire Club“. Pryč jsou laciné fóry a šaškovské čapky s rolničkami. A laťka poté stoupá ještě výš. Dokonce až do vesmírných dálav. Řeč je o následujících dvou (!) titulních skladbách. Jsou jednoznačně jedním z vrcholů alba! První z nich evokuje vesmírný prostor použitím syntetizátorů a v druhé polovině písně Tobiho zpěvem, připomínajícím kvílející meluzínu v komíně. V druhé titulní věci „Defenders Of The Crown“ je oproti předchozí písničce refrén velice jednoduchý – do zblbnutí je opakován název, byť s pořádným důrazem a hřmotem. HAMMERFALL jak když vyšije!

Na tradičně poněkud odlehčenější vlně se nese veselá rocková vyřvávačka „Love Tyger“, jejíž klip mi připomíná večerníček s klaunem Amem. To píseň s pohádkovým názvem „Realms Of Baba Yaga“ vyznívá se skřípavými kytarami a středním tempem jako „2 Minutes To Midnight“ od anglických klasiků IRON MAIDEN, samozřejmě v rámci mantinelů EDGUY. Po odletu Baby Jagy v jejím hmoždíři přilétá na křídlech svého největšího pop megahitu „Rock Me Amadeus“ samotný Falco, totiž Tobias, jemuž jde skvěle do pusy. Vydařený cover! Jedinou autorskou výjimkou, kterou nesložil Tobias, nýbrž kytarista Jens Ludwig, je písnička „Do Me Like A Caveman“ s řezavou kytarou a jednoduchým klávesovým motivem.

Pozvolné tempo desky naruší přeci jen jedna speedovější vzpomínka – při poslechu „Shadow Eaters“ se ocitám v dobách modrého kašpara s kořenem mandragory v ruce. Melancholické zastavení „Alone In Myself“ s meatloafovským refrénem je ideálním hudebním prostředkem ke zpytování svého nitra. Z této chvályhodné činnosti člověka vytrhne broukání basové kytary, jež přeroste v houpavé tempo za doprovodu hammondek s orientální mezihrou. Toť nejdelší song „The Eternal Wayfarer“ s vygradovaným bombastickým refrénem. Tobi nezapomněl ani na použití tradičních překrývajících se vícehlasů. Lepší závěr alba si nelze představit, ač mám intenzivní pocit, že jsem ten základní motiv již někde zaručeně slyšel.

Po mnoha posleších mě album stále baví, a to jsem k němu po minulých deskách přistupoval s krajní nedůvěrou. Pracovitost a um včelky Tobiase Sammeta zase jednou došly naplnění, z čehož může těžit nejen on a EDGUY, ale především jejich posluchači.