Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zvonivé klávesy (jak jinak) a svižné tempo úvodní skladby novinky „The Wolves Die Young“ představuje kapelu ve zcela konzervativní, přesto vynikající formě a navnadí na hodinku příjemného poslechu. I se skladbou následující se upevňuje pocit, že na „Pariah´s Child“ půjde hlavně o zmíněnou retrospekci. Ostatně kapela sama avizovala, že letošní patnáctileté výročí bude na turné připomínat návratem do svých počátků, což ji i motivovalo k sepsání rychlejších skladeb. Nemohu se však zbavit dojmu, že při komponování se šlo cestou nejmenšího odporu. Aktuální písně jsou rychlejší, citelně jednodušší (s ohledem na předchozí alba), zábavné však jen sporadicky. Počáteční spokojený úsměv na tváři se začíná stahovat. Příjemné probuzení přijde až s folkovou tancovačkou „Cloud Factory“. Poté se opět vaří z již převařené vody a posluchač poněkud nesvůj kouká na hodinky, kdy už bude konec. Spíš než závan svěžích nápadů je z většiny desky cítit profesionální rutina.
Jiskřivá srandička s rozverným pokřikováním „X Marks The Spot“ je zajímavá třešnička na jinak obyčejném dortu. Balady od této party mívají proměnlivou kvalitu, aktuální „Love“ je vysloveně otravná. Zbytečně nasládlý hlas a utahané klávesy způsobují samovznícení všech zapalovačů v okolí. Sázka na podbízivou notu je až příliš průhledná a chutná jako vyžvýkané želé. Závěr v podobě předlouhé kompozice „Larger Than Life“ je předlouze nezáživný. Sem tam zazní silný motiv, v momentě se to utne a protahuje se. Po chvíli vyskočí povedený refrén a opět protahujeme. Celé to jde tak nějak odnikud do nikam a postrádá to ucelující téma.
Zlomové album „Unia“ ukazovalo, že SONATA ARCTICA hudebně dospěla, a že je schopna se vymanit se ze svého ranku. Propracovanější kompozice a agresivnější projev předznamenával zajímavou budoucnost. Melancholickou atmosférou nasáklé „The Days Of Grays“ ukázalo, že tahle parta ještě rozhodně neřekla své poslední slovo. Obecně se dá říci, že alba vzniklá od poloviny minulé dekády byla zdařilá, avšak „Pariah´s Child“ je vysloveně ústup z dobytých území. Nové album je nevyvážené. Obsahuje několik povedených kousků, ale také tvorbu s cedulkou „musíme něco nahrát, vydavatel naléhá“. Ve výsledku to je obyčejné album do počtu, malá domů. Kapela se nikam neposouvá, pouze odkazuje do historie. Úplně špatné „Pariah´s Child“ není, dobrá studiová práce dokáže zažehlit nejednu vrásku, ale pánové jistě pamatují lepší časy.
1. The Wolves Die Young
2. Running Lights
3. Take One Breath
4. Cloud Factory
5. Blood
6. What Did You Do In The War, Dad?
7. Half A Marathon Man
8. X Marks The Spot
9. Love
10. Larger Than Life
Jedna z těch desek, které vás převálcují už prvním poslechem, ale v hlavě vám po ní nic nezůstane. Vím jen, že se mi to bude líbit, takže další poslechy tohoto těžkotážního deathového válce jsou nutností. Takže jdeme opět na to!
Po délkou a invencí přemrštěném minulém počinu se Ludvigsson nepoučil a opět se rozmáchl k nabobtnalé a divoké jízdě. Kreativní deathmetalové skladby s šílenou stopáží jsou výživné, ale současně vyčerpávající. Téhle běsnící hydře chybí trocha soudnosti.
Na nových DT je zajímavý návrat M. Potnoye za bicí a....a to je to jediné, co je na nich zajímavé. Už singly ukázaly, kam to celé směřuje a zbytek bohužel nudu jen podpořil. Šílená stopáž, nápady mnohokrát slyšené, doposlechnout 3x za sebou byla řehole.
Prvé dámy súčasnej techno hudby spolu nielen hrajú B2B sety, ale vydávajú aj nové EP. Old school poňatie elektroniky, siahajúce po inšpirácie až niekam na začiatok 90´s a k tomu plná nálož ženskej energie a sexepílu. Trochu iná kovová hudba, odporúčam.
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Jednočlenný projekt Kanaďana Jocelyna Galipeaua už dlouho vzývá raně osmdesátkový heavy metal a v současné vlně zájmu o kovové retro může být jeho nové album zajímavým tipem, pokud ovšem snesete, že umělcův pěvecký výkon dokáže občas mírně zatahat za uši.
Pro mě zásadní objev na slovenské scéně a to nejen v neotřelých nápadech, ale i v přístupu k tvorbě v rámci black a death metalu. Korunováno skvostným zvukem ze studia Pulp. A ano, máme v tu zpoždění v tom objevování. Asi rok.