Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Píle, oddanost, vytrvalost. To jsou slova, která ve stručnosti vystihují působení finských melodiků AMORPHIS. Již dávno se stalo železnou pravidelností, že nás ob rok obdařují novou sbírkou skladeb. To je nepochybně ukazuje ve světle poctivé, makající kapely hodné obdivu, na druhou stranu invenčně pomalu skomírající, neb když jakoukoliv činnost opakujete příliš často s nepříliš měnícím se výsledkem, hrozí v kruzích konzumentů pocit přesycení. Je pak už jen na trpělivosti a tzv. fanouškovství, kolik stále podobných melodických motivů ještě snesete. A právě při minulé „The Beginning Of Times“ jakoby to tam poprvé nebylo. Nebo spíše bylo až moc.
Právě ono zaznamenání tvůrčího přetlaku, či chcete-li loajalita vůči velkému vydavatelství, skýtá úskalí v podobě stále obtížnější rozlišitelnosti desek od sebe. AMORPHIS, ta kapela, která kdysi ohromovala evolučním zráním se totiž nejpozději od „Eclipse“ točí v kruhu a pokud nejste fanatikem s encyklopedickou znalostí, snadno nabudete pocitu, že posloucháte stále tu jednu variaci na dané téma, kdy sice počáteční snadno zapamatovatelný motiv považujete za velmi příjemný, nýbrž po hodině poslechu jej takříkajíc máte plné zuby. Když se tento postup každé 2 roky opakuje, není potom divu, že i nejeden skalní po tom všem již nemá dostatečnou motivaci podstupovat další a další poslechové seance. A do skupiny investovat, jak by pravil klasik.
Snad si tento fakt uvědomili samotní AMORPHIS. Při vydání jedenáctého řadového alba se totiž v jejich kruzích začalo špitat o odlišném pojetí, které mělo symbolizovat nezvyklý obal, mírně pozměněná textová tématika (která se tak či tak zabývá finským eposem Kalevala) a také o změněném producentském křesle, na které měl zasednout zkušený harcovník, jeho výsost Peter Tägtgren. A ten si dal vskutku záležet. Jeho produkce je přece jenom živější, méně nablýskaná, rozhodně odlišná, a když už nic jiného, tak alespoň zaujme. S hudební stránkou, tedy tím nejpodstatnějším, se však hnulo pramálo.
Stále se totiž pohybujeme na typickém „amorphisáckém“ hřišti, na němž zkušené mužstvo zná každý hrbolek, každičký drn a proto s přehledem kombinuje bohaté folkové finesy s říznými heavymetalovými kytarami, plnost zvuku podporujícím popraškem nasládlých kláves, zpěvnými refrény, zasněnými náladami, systematicky se prolínajícími tvrdšími pasážemi, nad nimiž vládne growling odredovaného vůdce týmu Tomi Joutsena. Ten své hlasové dispozice naplno vypiloval na „Skyforger“, zřejmě nejoblíbenější fošně novodobých AMORPHIS, takže i v této oblasti již nelze překvapit. A to se dá aplikovat na celou nahrávku. Plyne totiž ledabyle bez překvapení.
Světlou výjimkou (zdráhám ji nazvat jako svěží) s potencionálem vzbudit posluchače z letargie skýtá položka s číslem šest „Nightbird´s Song“, v níž jakoby ožil prastarý duch bájné a nepřekonané „Elegy“. Nelze jí upřít tah, obsahuje i vydařenou středovou změnu, v níž dominuje zvuk flétny Sakari Kukka (pamětníci vzpomenou na jeho spolupráci v dobách „Tuonela“ či „Am Universum“), a byť skladba cirkuluje až někam do poloviny devadesátých let, představuje určité oživení v této kompoziční pustině.
Je neotřesitelným faktem, že kapela, která si svou slávu poctivě vybudovala v minulosti a má takříkajíc splněno, má svaté právo na slabší chvilku. Je však čím dál těžší tolerovat dlouhodobé zamrznutí na jednom bodě, když již vše bylo slyšeno v mnohem záživnějších variacích. Opět to tedy odnesou především ti, kteří mají tvorbu AMORPHIS důkladně zmapovanou.
1. Shades Of Gray
2. Mission
3. The Wanderer
4. Narrow Path
5. Hopeless Days
6. Nightbird's Song
7. Into The Abyss
8. Enchanted By The Moon
9. A New Day
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.
Jedna z těch desek, které vás převálcují už prvním poslechem, ale v hlavě vám po ní nic nezůstane. Vím jen, že se mi to bude líbit, takže další poslechy tohoto těžkotážního deathového válce jsou nutností. Takže jdeme opět na to!
Po délkou a invencí přemrštěném minulém počinu se Ludvigsson nepoučil a opět se rozmáchl k nabobtnalé a divoké jízdě. Kreativní deathmetalové skladby s šílenou stopáží jsou výživné, ale současně vyčerpávající. Téhle běsnící hydře chybí trocha soudnosti.
Na nových DT je zajímavý návrat M. Potnoye za bicí a....a to je to jediné, co je na nich zajímavé. Už singly ukázaly, kam to celé směřuje a zbytek bohužel nudu jen podpořil. Šílená stopáž, nápady mnohokrát slyšené, doposlechnout 3x za sebou byla řehole.
Prvé dámy súčasnej techno hudby spolu nielen hrajú B2B sety, ale vydávajú aj nové EP. Old school poňatie elektroniky, siahajúce po inšpirácie až niekam na začiatok 90´s a k tomu plná nálož ženskej energie a sexepílu. Trochu iná kovová hudba, odporúčam.
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Jednočlenný projekt Kanaďana Jocelyna Galipeaua už dlouho vzývá raně osmdesátkový heavy metal a v současné vlně zájmu o kovové retro může být jeho nové album zajímavým tipem, pokud ovšem snesete, že umělcův pěvecký výkon dokáže občas mírně zatahat za uši.