„The Nexus“ je pokračování pop-metalového projektu, který dal o sobě vědět v roce 2009 EP nahrávkou „Leave Everything Behind“. Kapela původem ze Švédska vsadila na chytlavé, nenáročné melodie, skladby ošperkovala elektronickými motivy a za mikrofon postavila hned trojici zpěváků. Tři různorodé vokály, vzájemně si kontrastující, se staly jedním z předních lákadel kapely. Dobrou volbou se ukázalo angažmá zpěvačky Elize Ryd, která má dobré hlasové dispozice a k tomu je i slušnou ozdobou na promo materiály. O Elize se prvně mluvilo jako o možné nástupkyni Tarji, konkurz však nakonec vyhrála Anette (v danou dobu by to asi vyšlo nastejno). Hostování u KAMELOT jí pomohlo se trochu rozkoukat na kovové scéně. Andreas Solveström, specialista na řev v AMARANTHE, který přišel z deathmetalových WITHIN Y, však již v současnosti u kapely není. V říjnu se rozhodl z tohoto tanečního vlaku vystoupit (tj. asi půl roku po vydání aktuálního alba). Jinak kapela zůstala ve stejném složení a hlavním autorem hudby je opět Olof Mörck (DRAGONLAND) spolu s Jakem E (DREAMLAND) a Elizou.

Oproti prvotině je druhá deska hudebně vyzrálejší. Hlavní předností je dotažení fúze elektroniky s metalovým základem. V „Amaranthe“ elektronika jen přicmrndávala, „The Nexus“ se již definitivně posouvá na žánrové rozhraní a elektronické pasáže dostávají konzistentní proporce. AMARANTHE své metalové kořeny ušlapávají a soustředí se na líbivé melodie a jasně čitelné motivy. Taneční rytmy vložené do singlu „The Nexus“ a dalších písní („Mechanical Illusion“ nebo „Razorblade“) představují prvky příznačné pro novinku. Ostatně kdyby z „Razorblade“ kapela vykopla kytary, mohla by s ní zabodovat na nějaké dance chart (jako přivýdělek by jim to nikdo nemohl mít za zlé; na druhou stranu on zřejmě AMARANTHE bude oním přivýdělkem). Je to sice přímočaré a průhledné, ale zatím to funguje. Uvidíme na dalším albu, nakolik se dá z tohoto přístupu ještě vytěžit.

Pomalá, odpočinková skladba se skrývá pod názvem „Burn With Me“. Nicméně ve srovnání s chytlavou „Amaranthine“ z minulého alba je to tentokrát jen obyčejná ucajdaná balada. Jinak platí to samé, co minule. Nacpat za každou cenu do skladby všechny hlasy, klávesy i kytary je spíš ke škodě. Kupříkladu ve „Future On Hold“ jsou všechny tyto elementy zmatlány až křečovitě. Naštěstí hned poté si zpraví reputaci dalším hitem, „Electroheart“. Při této skladbě se mi kdesi ve čtvrté či páté vrstvě neuronů spodní části dolního čelního závitu šedé kůry mozkové vynořila jiná melodie. Postupně nabrala jasnějších obrysů a za moment se z reproduktoru již linula hudba alba „Assembly“ od THEATRE OF TRAGEDY. Že by se AMARANTHE dostali oklikou tam, kde experimentovali kolegové ze sousedního Norska na přelomu tisíciletí? Možné to je, znovuobjevování je nedílnou součástí hudební tvorby.

AMARANTHE si dokázali získat během krátké doby slušnou pozornost, ovšem stejně rychle mohou upadnout v zapomnění. „The Nexus“ je sice hudba zábavná, avšak nemá trvanlivější potenciál. Kapela od minula vybrousila svůj styl a ve svém pojetí spojení elektroniky s metalem je pevnější v kramflecích, ale pro příště by to chtělo se trochu posunout či více rozvinout svůj hudební koncept. „The Nexus“ je vyzrálejší než deska minulá, avšak okamžik překvapení je již pryč. Pro tentokrát však budu ještě smířlivý.