Již úvodní přetnutí infantilní vyhrávky akordeonu přísně thrashovým riffem napoví, že PRVNÍ HOŘE ani na páté desce neopouští svůj rozmáchlý výraz plný teatrálního projevu, který v sobě pojímá vše bláznivé, nač si jen vzpomenete, stejně jako i to, nač si kolikrát radši po bouřlivém večeru nevzpomenete.

Že se i po tak dlouhé době nápady stále neopotřebovávají, je obdivuhodné. Vždyť kapela svůj projev piluje již patnáct let a i když je velmi těžké po tom všem jakkoliv šokovat, lze jejich entusiasmu a nasazení bez výhrad fandit i nadále.

Už jsi náš, dokonale náš, nic s tím nenaděláš

Novinka „Imaginarium“ pokračuje v dávno nastolené tradici, žongluje s žánry jako obratný žonglér a laťku, kterou nastavila před deseti lety skvostná prvotina „Na úpatí“ (v té době notně ovlivněná formacemi typu PRAŽSKÝ VÝBĚR, UŽ JSME DOMA nebo PSÍ VOJÁCI), nepodlézá ani nyní.

Přestože PRVNÍ HOŘE za tu dobu ušli řádný kus cesty, nadále platí, že jejich hudba netrpí samoúčelností, přičemž překypuje neřízenými fórky, občasnými úmyslnými citacemi a v prvé řadě také hroudou ztřeštěných nápadů, které sice již nějakou dobou nejsou neotřelé, tak jako v období „Commedia dell´arte“ či prestižními cenami ověnčeného „Lamenta“, zato však neustále královsky baví.

Nevnímáš, v hlavě máš galimatyáš!

O tvorbě tohoto svébytného spolku vždy platilo, že texty jdou svou pečlivostí ruku v ruce s hudbou a i na „Imaginariu“ se Milan Urza činí. Jeho libozvučné verše lezou snadno do uší, přestože rozluštit skutečné sdělení dá mnohdy zabrat.

Jen škoda, že potencionál některých skladeb nedokázal Milan plně rozvinout – to se týká především komické zpovědi čtvrté položky „Něžný metalista“, ze které šlo přece jenom vytřískat víc.

Je jen velmi dobře, že tato svérázná formace přes velmi komplikovanou strukturu nikdy nepřestala skládat písně. Mnoho z nich se dalo bez problémů označit jako právoplatné „hity“ a i v tomto se pramálo změnilo.

Minimálně singlová „Němohra“, v níž zazní i ústřední motiv písně „Popcorn“ Gershona Kingsleye, známý třeba ze seriálu „Jen počkej zajíci“, společně s rádiovým odlehčením v podobě „Ikare“ nebo velmi aktuální šlehou „Absurdistán“ tvoří silný trojboj, který by se s drobnou nadsázkou neztratil ani v komerčních hitparádách. Hrotem je však závěrečné „Bolero“, jež v sobě mísí klavírní naléhavost s vtipem (v tomto případě vícehlasé zvolání „Show Must Go On“), pro PRVNÍ HOŘE tolik vlastní. V tomto smyslu tedy vše v nejlepším pořádku, snad jen ty kratičké mezihry působí krapet nadbytečně.

Buďmež blaženi!

Je velmi obtížné vždy vyrukovat s naprosto originálním materiálem. Novinka kafkovců je dílem nejusedlejším, nejkomornějším od jejich debutu a přitom zůstává albem pro kapelu tolik typickým. To také bohužel znamená, že podrobná znalost diskografie může být spíše na škodu, jelikož pocit překvapení se pomalu ale jistě začíná vytrácet.

Zatím však není nač velmi zoufat, jelikož „Imaginarium“ v prvé řadě stále baví a může se tak postavit vedle ostatních děl souboru bez větších problémů.