Když se po rockové opeře „Streets“ rozhodl Jon Oliva opustit řady SAVATAGE a věnovat se vlastním projektům, byl to krok především nečekaný. Zvláště po tom, co heavymetalové úderce, jež dlouho dobu patřila mezi spíše to průměrné, začalo svítat na lepší časy. Nemám tedy teď na mysli komerční stránku věci, ta ostatně nikdy nebyla u SAVATAGE zvláště oslnivá, nýbrž nahlížím na formu skladatelskou. Ta totiž měla nejpozději od přelomového „Hall Of The Mountain King“ silně vzestupnou tendenci, a „Streets“, která jako jedna z mála si zprofanované označení „rocková opera“ zaslouží, představovala pomyslné vyvrcholení dlouhé cesty, započnuté již v roce 1978, tehdy ještě pod visačkou AVATAR.

Jonův bratr Chriss, jenž byl té doby skutečným kytarovým hrdinou, dobře věděl, že nahradit svébytné krákorání jeho bratra nebude žádný med, a při hledání nástupce se rozhodl nejlépe, jak mohl. Místo angažování zpěváka, co by mučil hlasivky podobným způsobem jako jeho bratr, sáhl po zcela odlišném kalibru. Z heavymetalových WICKED WITCH vytáhl neznámého pěvce Zachary Stevense, který další dění v SAVATAGE ovlivnil naprosto zásadním způsobem.

Byl to totiž především Zakům nezaměnitelný projev, který kapele otevřel úplně nové obzory. Ten zde sice ještě ani nemohl mít tušení, jak se mu v dobách příštích osvědčí mít za zády Jonovu ústní brusku, ale svůj debut táhne naprosto přesvědčivě plným hlasem, znějícím fantasticky jak v baladických, tak v ostřejších písních.

Z hudebního hlediska to byli ti staří dobří SAVATAGE, riffově jedovatí a melodicky mraziví, vždyť také Jon neopustil skladatelskou stoličku definitivně a rozhodl se krom přispění haldou dobrých nápadů zvěčnit na desce rovněž své klávesové a klavírní (v „He Carves His Stone“ a „Conversation Piece“ dokonce i bubenické) umění. Zemitější projev černobílých klapek však měl blíže spíše k období „Hall Of The Mountain Kings“ a „Gutter Ballet“, než k rozmáchlému koncepčnímu „Streets“, nově byl pak okořeněn pokročilejšími studiovými možnostmi.

Paul O´Neill se opět ukázal jako správný člověk na producentské židli. Nejenom, že se zapojil do skladatelského procesu, ale díky jeho luxusnímu zvukovému kabátku dostal léty pilovaný hudební základ svěží vítr do plachet a semknul kapelu k doslova životnímu výkonu.

Pod překrásným přebalem Garyho Smitha, zobrazujícím klečící Chrissovu manželku Dawn, se rozprostírá téměř hodinové prog/heavymetalové veledílo, bohaté na srdceryvné melodie, přesně mířené riffy a klavírní etudy hostujícího Jona Olivy, jimiž byli již nějaký ten rok SAVATAGE pověstní. Že tu máme čest s metalem té nejvyšší jakosti dokazuje již úvodní klávesový motiv titulní „Edge Of Thorns“, která fantasticky rozehraje náladu alba a potvrdí, že za mikrofonem se nachází muž s ohromným hlasem, schopný variabilnějšího projevu.

Že však nezůstali ošizeni ani příznivci přiškrceného vokálu jeho předchůdce, dokazuje druhá položka „He Carves His Stone“, jež se po poklidném úvodu zvrhne v pravé riffové tornádo s běsnícím Zacharym v popředí, po strhujícím kytarovém sólu dávajícím v poslední půlminutce slovu gradace nový rozměr.

V hitovém rozmaru se pokračuje nadále, „Lights Out“ boduje jednoduchostí, odšpuntovaná „Skraggy´s Tomb“ proměnlivostí, s dramatickou mezihrou „Labyrinths“ se pak dostáváme k dalšímu vrcholu nahrávky – „Follow Me“, kde SAVATAGE dokonale uplatní své silné stránky, když z jemného začátku přejdou k burácejícímu hard rocku, který záhy přetne éterická mezihra s gradujícími Chrissovými hříčkami.

Ani v druhé polovině alba kvalita nepolevuje. Po další Jonově mezihře na piáno dostávají prostor opět tvrdé položky – orientálním úvodem načichlá „Degrees Of Sanity“ a „Coversation Place“ s excelujícím Chrissem, který hraje s takovou intenzitou, jakoby tušil, že je to poslední možnost předvést svůj um. A samozřejmě zlatým hřebem jsou pomalé, tklivé balady „All That I Bleed“ a křehounká „Sleep“, kterými SAVATAGE dávají odpověď na otázku, kdo z metalových kapel má pro tento typ skladeb ten největší cit.

Všechno do sebe krásně zapadlo, až se mohlo zdát, že tohle počínání musí skončit happy endem. Vždyť za mikrofonem stál sebevědomý Zak, Jon nadále vše kryl z dálky, mohl si v klidu rozjet další aktivity (DOCTOR BUTCHER s kytaristou Chrisem Cafferym, další důležitou postavičkou budoucnosti SAVATAGE), a jeho domovské kapele se opět podařilo poskládat a vydat vynikající desku. Série patálií, která následovala, však musela zatřást i silnějšími povahami.

Tu nejprve odstartoval odchod marodujícího bubeníka Stevea Wacholze, aby poté vyvrcholila tragickou nehodou opilého řidiče, která dne 17. 10. 1993 ukončila život Chrisse Olivy, poznávacího znamení kapely a duše týmu. SAVATAGE se rázem ocitli na prahu rozpadu. Otřesený Jon Oliva, jehož smrt bratra zasáhla nejintenzivněji, neměl na výběr, rozjeté plány odsunul na druhou kolej, vrátil se do SAVATAGE a povolal Alexe Skolnicka, na jehož hře postavil pochmurný materiál k „Handful Of Rain“, který stihl vyjít ještě v říjnu následujícího roku. Odkaz fenomenální hry jeho bratra tak mohl žít dál. Ale o tom až někdy příště.