Jak chutná život po SABATONu, to byla otázka, kterou musela čtveřice Daniel Mullback, Rikard Sundén, Daniel Mÿhr a Oskar Montelius rozetnout zjara loňského roku, kdy jim těsně po nahrání skvělého zářezu „Carolus Rex“ ukázali zbylí dva parťáci dveře ze zkušebny. Jak si tedy vydělat na chléb vezdejší, když chlebodárci vás už nechtějí a vám se přitom tolik zamlouvá muzikantský život spojený s heavy/power metalem?

Odpověď je zdánlivě jednoduchá, ale zároveň o to složitější, oč Joakim Brodén a Pär Sundström skutečně nikoho z výše jmenovaných odpadlíků ke skladatelskému procesu u sabatonských válečníků příliš nepouštěli (ostatně, proč by to také dělali, že). Takže doplnit baskytaristu, pořádného zpěváka a ono se uvidí? Jak ukazuje debut „The Killer Angels“, nakonec v podstatě ano.

Hlavně proto, že Nils Patrik Johansson (ASTRAL DOORS nebo LION´S SHARE) je vokalistou velezkušeným, s výraznou barvou hlasu (někdy dokonce až příliš) a že spolu s ním se nový metalový subjekt CIVIL WAR propracoval k materiálu, který si může bez uzardění říci o špetku té příslušnosti k těžcekovové elitě. Je totiž vzorovou ukázkou ryzí powermetalové praxe, se kterou se sice neboří mýty, ale zato spolehlivě některé předsudky o současné prázdnotě téhle škatulky.

Není proto divu, že je vlastně jen málo toho, co lze „The Killer Angels“ vytknout. Absenci nezbytně okatého otvíráku, co ohromuje svou velkovýpravností? „King Of The Sun“ jej jistě garantuje a navrch přidává Johanssona v poloze, která chvílemi nebezpečně připomíná zesnulého R. J. Dia. Chybějící poctivé powermetalové jízdy uhánějící na hřbetu elektrického ryzáka bržděného jen ve vzletném refrénu? „First To Fight“ či „Sons Of Avalon“ jsou rozhodně proti tomu. Nedostatek silných melodických hymnusů? Ale kdeže. Ty albu naprosto vévodí a přináší naopak jeho nejzvučnější okamžiky. Tak jako rozjuchaná „Saint Patrick´s Day“, pochodová „Rome Is Falling“, napoleonovský špektákl „I Will Rule The Universe“ (z nějž SABATON doslova sálají všemi směry), štípavá „Brother Judas“ a nad nimi všemi nakonec se tyčící i mimořádně vyvedená „Gettysburg“, v níž se emoce skutečně dají rovnou přehazovat vidlemi.

Pomyslný trojúhelník, na jehož zbylých vrcholech stojí název kapely i alba samotného, nepokrytě odkazující na slavný román Michaela Shaara, je tak s touhle skladbou doveden do dokonalosti, v níž celková hodnota debutu CIVIL WAR vynikne ještě o nezanedbatelný kousek více. Jasně, je to tak trochu powermetalová limonáda, ale limonáda mimořádně chutná a na dlouho, předlouho osvěžující.