Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lze jen těžko pochopit, proč jsou BENEA REACH stále tak nedoceněnou kapelou.
Mají na kontě tři výborné desky, velmi dobré nápady a ani v nejmenším se o nich nedá říct, že by přešlapovali na místě. Přesto se odkudsi – stejně jako předešle – s aktuální nahrávkou z ničeho nic jen tak vynořili. Nenápadně a bez většího zájmu. Bez mediální masáže a v podstatě jakéhokoliv proma. Opět však zasáhli plnou silou.
Tentokrát za použití takových prvků, které by výrazně ocenila i metalová omladina, kdyby je mezi všemi těmi potetovanými manekýny zaregistrovala. Další hudební proměna BENEA REACH je totiž natolik výrazná, že udeří do očí jako první. Tento šok daný aktuálním směřováním norského seskupení je sice již dávno překonán, ale údiv z postupů využitých na „Possession“ zůstává i po delší době přítomen.
Ne, že by se kapela chtěla vzdávat svého typického přednesu, ale nově přibývají opravdu hodně výrazné refrény, metalcorové pasáže a další prvky, které mají dnešní mládežníci rádi. Jakmile se ale vše usadí a uleží v uších, i prve poněkud konsternovaný posluchač si desku zamiluje.
Potěší i zakomponování ženských vokálů (hostující Maria Solheim), stejně jako neskutečně hitové kusy balancující mnohdy na hranici únosnosti (nikoliv za ní) zřetelné např. v sladkobolné „Desolate“ („I would be here with you right now, Even if there would be no tomorrow, We will find our Eden somehow, Wherever you go I will follow“).
Háček je v tom, že vše z výše zmíněného skvěle funguje a nezní ani zdaleka tak odporně, jak by mohlo z tohoto textu vyplývat. Naopak, citlivé zakomponování uvedených prvků do kontextu, s nímž přišli BENEA REACH již dříve v minulosti posunuje jejich tvorbu zase o kus dále, aniž by se stihli jakkoliv zprotivit. A když si člověk zpětně uvědomí jejich prudký hudební posun, o překvapení v pravém smyslu snad už ani nejde. O propracovanosti není třeba diskutovat. Ne, tady pištící teenagerky pod pódiem skutečně nenajdeme.
„Possession“ vychází po dlouhých pěti letech od emise nahrávky předešlé. Na tuhle emocionální nálož si stálo za to počkat.
Tak s tímhle si už vážně nevím rady, to nejsou THE MARS VOLTA, které bych chtěl poslouchat. Chybí tomu temperament, o energii ani nemluvě, nemá to hlavu ani patu a často je to jen takové kníkání doplněné náhodnými zvuky. Fuj.
Bolestínský post-DSBM z pokojíčků rozechvělých členů Gen Z. Tentokrát made in Nuclear Blast. Poslouchá se to celkem dobře, ale chce to se pochlapit, přestat brečet a nasadit sacharidovou dietu. Pak by GHOST BATH mohli sekundovat kapelám typu DEAFHEAVEN.
Dobré díky silné thrashové složce, skladby důrazně řežou a spolu s melodickými refrény je to sice tendenční, ale příjemná metalcore porce. Navíc pestré, supr sólo v "God Complex", jen ty "symfonické" sbory v "Immortal Desire" si Skotové mohli odpustit.
Těžce tradiční doomová truchlohra, která zní až neuvěřitelně autenticky ve smyslu žánrové atmosféry. Jsou zde veškerá stylová klišé včetně klavíru a smyčců, takže by se dalo mluvit o historické zkamenělině, přesto to na mě funguje až nečekaně hodně.
Na nové album to zatím nevypadá, a tak staří doom metaloví pardálové vydali alespoň čtyř skladbové EP. Součástí je i cover „Sabbath Bloody Sabbath“, abychom snad nezapomněli, které to riffy byly pro Leif Edlinga inspirací po celou jeho kariéru.
Tihle Němci jsou slušná konkurence svých krajanů OBSCURA. Našlapaný technický death v jejich podání má vše od instrumentálních parádiček přes živelnou energii až po pestrou rozdováděnost. A ani agrese nechybí. Takže si zapněte pásy, jedéém.
Stigma novodobých JETHRO TULL se Američané asi nezbaví ani touto novou deskou, ale nejen díky občasným důrazným pasážím mají EDENSONG i vlastní tvář. Množství silných momentů střídá i nějaká ta vycpávka, ale první dojem rozhodně dobrý.