Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MANES vydali v roce 1999 solidní, avšak nikterak přelomovou prvotinu „Under Ein Blodraud Maane“, načež se od black metalu odvrátili, nabídli světu jedno vynikající a jedno velmi dobré album a poté tak nějak zmizeli.
V době, kdy to bylo s jejich aktivitou poněkud mlhavé, se čas od času objevila na trhu nějaká ta neřadová deska, opětovně se rozvířily zvěsti o nové nahrávce, aby se kapela nakonec přeci jen rozpadla. Ne nadlouho. Někteří členové utvořili ambiciózní seskupení KKOAGULAA, které se však přes nespornou zajímavost (experimentálně-psychedelicko-elektronicko-noisově-ambientní cosi) trochu utápí ve vlastní monumentálnosti.
Zakládající dvojka Sargatanas a Cernunnus (ten je aktivní i ve výše zmíněném projektu) pak na troskách MANES buduje MANII, těleso beze všech pochybnosti čerpající z odkazu - v těch pravých kruzích - stále poměrně uznávaného debutu.
Kulantně řečeno, výsledek je ale poněkud nedostačující. Sice je možno zaslechnout hlasy o parádním vyznění nahrávky a reflexi dob, kdy zkratka BM znamenala skutečný underground, ale to jsou podle mého kecy. Norské dvojce se sice návrat k „Under Ein Blodraud Maane“ povedl po stránce zvukové a dejme tomu, že i depresivní, pomalu se táhnoucí, bezvýchodná a mrazivá atmosféra je fajn a uvěřitelná, ale co je zásadní - jednotlivé skladby zkrátka mnohdy nemají co nabídnout.
Často nedisponují žádným výrazným fluidem a ani kompozičně kvalit svých předchůdců nedosahují. Jinými slovy, ve své podstatě jsou až příliš často nudící a bez výraznějších skladatelských nápadů či zajímavých momentů, které by dokázaly výrazněji zaujmout. Což je i při necelých čtyřiceti minutách trvání alba skutečnost poměrně nepříjemná.
Nelze popřít, že napodobit náladu „Under Ein Blodraud Maane“ se díky chladným linkám kytar podařilo kapele dost věrně a že je v podstatě tou nejvýraznější entitou, kterou lze na „Kollaps“ identifikovat. Pokud však někomu stačí ke štěstí slabší odvar z ne až tak zásadní, téměř patnáct let staré desky, budiž mu přáno. Osobně bych spíše uvítal, kdyby členové KKOAGULAA a MANII zbytečně neplýtvali silami a jali se opět stvořit něco výjimečného. Pod hlavičkou MANES.
Nelze popřít, že napodobit náladu „Under Ein Blodraud Maane“ se podařilo kapele docela věrně. Pokud však někomu ke štěstí stačí slabší odvar z ne až tak zásadní, téměř patnáct let staré desky, budiž mu přáno.
Opojný žánrově hudební megamix, po kterém si nebudu pamatovat, kolikrát jsem o něm pochyboval, ale kolikrát mi ustřelil prdel brilantními scénami. Čelní střet blues muzikálu, Abrahama Lincolna: Lovce upírů a Tarantinova Djanga. Víc takových crazy filmů!
První album po smrti jednoho ze zakládajících členů Frédérica Guillemota (R.I.P. 1999) pojali Francouzi THE OLD DEAD TREE tradičně. Jejich gothic metal plný melodií, ostřejších pasáží i lehkých nálad je celkem fajn.
Znovu se k tomu vracím. "Goldstar" není pro každý den, ale když přijde ta správná nálada, je to vskutku opulentní zážitek. Nová deska IMPERIAL TRIUMPHANT bude figurovat v celoročním zúčtování našeho magazínu v první trojce. Toť můj soukromý tip.
Italové pohybující se na pomezí doom metalu a melancholického rocku jsou s aktuální nahrávkou na vrcholu své tvorby. Atraktivitě „The Spin“ výrazně přispívá i kvalitní zvuk a technická stránka obecně, kterou si nově pod Metal Blade labelem mohli dovolit.
Poláci v současnosti nabízí djent rozmělněný v postrockové uhlazenosti. Stále se najdou zajímavé a svým způsobem svěží pasáže, ale nějak to spadlo do šedi. Vrcholem tvorby DISTANT DREAM u mě zůstává album "Your Own Story" z roku 2018, to bylo plné emocí.
Je toto tá istá kapela, ktorá v roku 2000 ukončila kariéru fenomenálnym živákom z Caledonien Hall? Zostava hovorí, že dávno nie. Z ITW sa stalo voľné zoskupenie typu CODE a atmo-blackové základy prebíja hardrockový vokál. Úvodná skladba je však na 100%.
B. Kråbøl tentokráte vytrvale škrábe, kouše a hlavně razí čistokrevný BM. Předchozí "En Gildere Død" byla mnohem pestřejší deska, skladbu typu "Renselse" na novince určitě nenajdete. Chybí tomu větší pestrost a členitost. Škoda, krok lehce (ene)vedle.