ANDRENALINE MOB. Málem bychom opomenuli se aspoň pár řádky zmínit o nové kapitole fenomenálního bubeníka Mikea Portnoye a jeho startu s novou formací. I když vlastně, nezačala se ona zmiňovaná kapitola psát již pár let nazpět? Vždyť o Mikeových choutkách odlehčit své bubenické schopnosti v přímočaré hudbě tvrdšího ražení se přece vědělo už od počátku jepičího angažmá v AVENGED SEVENFOLD, takže po stále šokujícím vyhazovu z DREAM THEATER mohlo jen bláhového překvapit, že se vydal tlouct právě do těchto vod.

Fanoušci, očekávající vyšší umění, tedy zatlačí slzu, ale ruku na srdce, proč po těch neurvalých a nekonečných progových lekcích nedopřát mistrovi hrstku relaxace, tím spíše, když i ten největší pochybovač musí v koutku duše počítat s precizností, kterou je ostatně Portnoy vyhlášen? Navíc, když je Mike očividně hlavička bystrá a neuniká mu ani očividný fakt, že pokud chce tvořit chytlavou přímočarou hudbu, je potřeba mít k tomu i kus týmového ducha s pořádným kapitánem v popředí, který třebas i průměrnou píseň dovede pořádně vytočit do otáček a dát jí řádný „švunk“.

Jak je známo, je to totiž především vokál, jenž utváří tvář kapely, a v tomto případě byl výběr Russella Allena, předáka anglických kouzelníků SYMPHONY X, sázkou na osvědčeného hřebce. Tím spíše, když mu pohyb na přímočarém povrchu nikdy žádné obtíže nečinil, což dokázal jak na posledních řadovkách domovské kapely, tak například v Lucassenově vesmírném projektu STAR ONE.

Jak je na tom tedy první dlouhohrající výlisek ANDRENALINE MOB? Lze říci, že tak nějak očekávaně. Už pětiskladbová EP ochutnávka, tvořící čtyři autorské skladby, doplněné cover verzí Diových BLACK SABBATH („Mob Rules“), naznačila cestu, kterou se čtveřice bude ubírat, a ta se pochopitelně nemění ani v případě debutující řadovky. Nehraje se tedy tentokrát na nějaké umění a sází se na řádně podladěné heavy riffy, jízlivý Russellův vokál a silové vyznění. Výsledkem je příjemně nadupaná, řízná, zvukově notně natlakovaná kolekce několika výtečných, valivých metalových písní, doplněná dvěma příjemnými, srdceryvně zazpívanými a profesionálně zahranými baladami na odlehčení situace. Lze tedy s čistým svědomím konstatovat, že ADRENALINE MOB hrají solidně pojatý heavy metal, který se úspěšně vymyká žánrovým klišé a nepostrádá otisk zkušeností hlavních aktérů, avšak na druhou stranu mu chybí větší odvaha, neotřelé vyznění a v neposlední řadě skutečně nosný nápad, který by podlomil v kolenou a utkvěl ve sleších na věčné časy.

Zastavme se ještě chvíli u celkového vyznění, které je jádrem pudla problému. Jakkoliv je Russellův vokál ozdobou nahrávky, je již v metalových kruzích profláknutý a často až příliš upomene, kde domov jeho. Tučné riffy Mika Orlanda, místy okatě vzhlížející k zakkwyldeovskému umění a jeho BLACK LABEL SOCIETY, situaci dvakrát nevylepší, a byť do celkového obrazce zapadají, drobátko invence by určitě též snesly. Mike Portnoy svou hrou zklamat nemůže, ačkoli by se mohlo zdát, že se na jeho poměry snad i krapet šetří. Zdání však klame a při pozorném zkoumání vám jistě neunikne detailní práce s činely či neustálé rytmické proměny, s nimiž ale naštěstí písně nijak nebrzdí a zanechává jim příjemnou plynulost.

Skladby tedy i jeho zásluhou hbitě odsýpají jedna za druhou a nejsilnější okamžiky se i díky vzácné vyrovnanosti materiálu vytahují jen těžko. Očekávám, že si favorita každý najde někde jinde. Autora těchto řádků nejpříjemněji překvapila pokovaná cover verze „Come Undone“ od anglických DURAN DURAN. Rozněžněná „All On The Line“ si též zaslouží plnou pozornost, stejně jako klipová „Indifferent“, u níž ani neobtěžuje závan severního větru „englundovských“ EVERGREY.

Výsledné sumarizování pochopitelně vychází z toho, co posluchač očekává. Pokud to mělo být něco víc, než jen dobře vyprodukovaná heavymetalová jízda, asi se vás zmáhá pocit zklamání. „Omertà“ je tu totiž pro zpříjemnění nudného cestování na dálnici, popřípadě k podkresu slušně rozjeté párty, u níž je zbytečné řešit, zda momentálně hraje třetí nebo šestá skladba, neb všechny šlapou jako dobře namazaný stroj, a především si nekladou větší cíl, než pobavit. To je úděl „jedničky“. Za těchto podmínek skvěle funguje a je jen na samotných aktérech, zda ji příště okoření i nějakou nadstavbou, například špetkou osobitosti.