DVA - Piri Piri
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skandinávští klauni ve fracích se probudili z pětiletého spánku, takže přišel čas znovu pořádně provětrat roztrhaná saka punkově laděným rock´n´rollem a těšit se na nějaký ten strhující koncert, jehož zárukou tahle vtipná pětice prapodivně vyhlížejích maníků vždy byla. Mám však pocit, že nové album „Lex Hives“ značí, více než cokoliv jiného, pouze stav jakési stagnace. THE HIVES totiž hrají jen na své jisté, přesněji řečeno, nové skladby víceméně nedosahují přesvědčivosti několika jejich předešlých děl, byť stále nejde o žádný velký průšvih. Z toho důvodu řadím album pouze mezi ta díla, kterými se obvykle obecně provařené kapely připomínají, než aby způsobily všeobecné nadšení.
Zkrátka a dobře, pokud si budu chtít pustit THE HIVES v prvotřídní formě, raději vždy sáhnu po jednom albu z trojice „Veni Vidi Vicious“, „Tyrannosaurus Hives“ nebo „The Black And White Album“. Ta totiž vykazovala o něco vyšší míru živelnosti a nápaditosti, zatímco letos se až moc sází na jistotu.
Jinak je zde opravdu všechno při starém, protože i nový materiál na koncertech dozajista zaručí, že si kdejaké potrhlo v zápalu poga otříská kolena o vlastní bradu a ještě stačí pobavit všechny ve svém okolí stojící. „Lex Hives“ je zkrátka další deskou na večírky a tak poměrně sympatickým dojmem navozuje staré časy původních rock´n´ rollových odvazů, v podání THE HIVES hrubě šmrncnutých říznými punkovými riffy.
Většina skladeb sází (jako již tradičně) na přímočarost. Mám však pocit, že tentokráte je to od počátku dotaženo do krajnosti. Vždyť texty skladeb jako „Come On!“ a „Go Right Ahead“ tvoří jen pár vět či dokonce neustále se opakujících slov. Za nejlepší položku považuji opilecky udachmanou baladu „Without The Money“, která se z konceptu vyjímá, a kde Pelle Almqvist vřeští jako smyslu zbavený. Pak snad ještě rychlou „These Spectacles Reveal The Nostalgics“, vykazující pořádnou dávku energie i melodiky typické pro nejlepší skladby z historie THE HIVES. Jinak se vlastně zas tolik neděje. Tohle album je prostě dobrá zábava a pouze připomíná, že THE HIVES jsou stále zde a vyrážejí na další nekonečná turné. Nic víc a nic míň.
Další sada optimismu od THE HIVES.
7 / 10
Howlin´ Pelle Almqvist
- zpěv
Nicholaus Arson
- kytara
Vigilante Carlstroem
- kytara
Dr. Matt Destruction
- baskytara
Chris Dangerous
- bicí
1. Come On!
2. Go Right Ahead
3. 1000 Answers
4. I Want More
5. Wait A Minute
6. Patrolling Days
7. Take Back The Toys
8. Without The Money
9. These Spectacles Reveal The Nostalgics
10. My Time Is Coming
11. If I Had A Cent
12. Midnight Shifter
Lex Hives (2012)
The Black And White Album (2007)
Tussles In Brussels (DVD) (2005)
Tyrannosaurus Hives (2004)
Veni Vidi Vicious (2000)
Barely Legal (1997)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Disque Hives
Stopáž: 31:14
Produkce: The Hives
klasika,stále to isté...ale počúva sa to v pohode.
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.
Hrací čas / počet zajímavých motivů = koeficient ochoty mačkat "replay". WINTERFYLLETH hrají (bez dvou bonusů) hodinu a tentokrát jsou bohužel na nápady skoupí. Nebýt "Upon This Shore" s WOODS OF DESOLATION / REMETE vibes, nebylo by moc kde brát.