Po minulém nahlédnutí do mysli bláznivého bavorského krále Ludvíka II. („Legend Of The Shadowking“), kterýžto velmi zajímavý koncept však mohl být podle mého názoru zpracován daleko lépe, jsem byl zvědav, kam nás tentokrát FREEDOM CALL zavedou. Odpověď skýtá samotný titul alba – do „země karmínového úsvitu“. No, pro někoho název slibný, pro jiného odstrašující.

Relevantní by však měla být především hudba samotná. FREEDOM CALL, kapela známá svým nezdolným a nakažlivým optimismem, která na již výše zmiňovaném minulém albu „poněkud“ (v rámci svých možností – proto ty uvozovky) potemněla, se na aktuálním počinu navrátila především do svého předchozího pozitivně naladěného módu (mnou soukromě nazvaného „metaloví Modern Talking“). Celkem se jedná o nejdelší nahrávku v historii skupiny, čemuž odpovídá i „zabijácký“ počet 14 písní. Nelze rovněž opomenout, že poprvé zasedl na bubenickou stoličku někdo jiný než spoluzakládající člen Dan Zimmermann. Náhrada za něj se zove Klaus Sperling a nepočíná si rozhodně špatně.

Začátek alba, tj. prvních šest songů, shledávám jako velmi povedený, i když i zde se najdou výjimky (např. stupidní fanfárový klávesový motiv v „Back Into The Land Of Light“). V některých případech (první tři písně) se nebojím trochu rouhat, když člověku na mysli vytane album „Crystal Empire“. V „Crimson Dawn“ se dokonce po dlouhé době objevil i drsný zpěv! Parádní jízda! Pak ovšem přijde direkt železnou rukavicí na solar - mám na mysli klipovou příšernost „Hero On Video“. Optimismus, radost nebo schopnost dělat si (ze sebe) prdel, prosím, proč ne. Ale všechno má své meze a zde byly překročeny přímo v sedmimílových botách. Nejen neustálé a otravné „óóóooo“, které si FREEDOM CALL na tomto albu berou na pomoc až příliš často, ale i děsivý refrén vás přinutí skutečně zalapat po dechu.

Poté se v následujících dvou písních můžete pomalu začít nadechovat, na tváři vám vykvétá úsměv. Zde je skutečně spokojenost na místě – zvláště „Killer Gear“ se povedla. Jenže neúprosná železná rukavice se objevuje znovu („Rockin´ Radio“) a tentokrát si to po jejím úderu odskáčou ledviny. Hudba (rádoby rock´n´rollová variace) v kombinaci s mimořádně nablblým textem (ve stylu „nehrajeme hip hop, hrajeme rock´n´roll, vítejte v této happy-metalové rádio show, ú-jé!“) má vskutku zdrcující účinky. FREEDOM CALL jsou však mistři klamu, protože další skladby „Terra Liberty“ (potemnělý riffový začátek a zkreslený Chris Bay) a „Eternity“ (sice jednoduchý a otřepaný klávesový motiv, ale do skladby sedí) patří k tomu nejlepšímu, co vám mohou v současnosti nabídnout.

Člověk se může znovu volně nadýchnout, narovnat a ani ledviny už tolik nebolí. Předposlední „Space Legends“ působí po předchozích šocích („Hero On Video“ a „Rockin´ Radio“) jako hojivý balzám. Avšak prožitému utrpení není konec. Třebaže si dáváte pozor na onu nezbednou železnou rukavici, rána („Power And Glory“) je nyní vedena zespodu a zasahuje nejchoulostivější partie, čili podpásovka. Jedná se o píseň z kategorie s „irskými motivy“, které obeznalí posluchači znají již z předešlých alb (k jejich charakteristice si vypůjčím své tehdejší čtenářské postřehy). Jen si vzpomeňte na „Far Away“ („za zhůvěřilost tohoto typu by se mělo střílet za úsvitu“) nebo na „Kingdom Of Madness“ („za ni by se mělo střílet rovnou za tmy“). Jistě si tak snadno představíte, o co se v případě „Power And Glory“ jedná.

Tak jako jsem při poslechu posledního alba COMMUNIC zažíval pocity pilota ultralightu za bouře, v případě novinky FREEDOM CALL to byla zase horská dráha. Pocity nadšení až místy euforie však byly třikrát vystřídány obrazným výpraskem. Přes zmíněné nepříjemné zážitky musím novinku „Land Of The Crimson Dawn“ v rámci speed metalu hodnotit jako velmi povedený počin, na němž lze najít spoustu pozitivních momentů. FREEDOM CALL přišli s tím nejlepším (bohužel i s tím nejhorším), co od nich posluchači znají – specifický hlas Chrise Baye, dvoukopákové kvapíky, střednětempé riffové hymny nebo i stupidní halekačky.

Na závěr bych rád upozornil na limitovanou edici alba, jejíž druhý bonusový disk obsahuje šest starších klasik FREEDOM CALL – „Flame In The Night“, „Hunting High And Low“, „Fairyland“, „Palace Of Fantasy“, „Land Of The Light“ a „Warriors“, které jsou v některých případech interpretovány velmi zajímavým způsobem vždy jinou skupinou či zpěvákem (POWERWORLD, DOWNSPIRIT, SECRET SPHERE, MANIMAL, NEONFLY a Hannes Braun). Mě osobně nejvíce dostalo provedení „Hunting High And Low“ ve stylu jižanského rocku.