Staří pardálové GAMMA RAY patřili vždy k mým oblíbeným hudebním seskupením, a tak jsem byl notně zvědav, jak dopadne jejich mírně recyklovaný nápad vydat nově nahrané a nazpívané staré skladby z dob, kdy mikrofon ještě pevně třímal výškařský postrach Ralf Scheepers (tzv. Kostlivci), a dále akusticky zpracované skladby již z pěvecké éry Kaie Hansena (tzv. Veličenstva). A k tomu všemu ještě tři bonusy. Má zvědavost byla vyvolána především očekáváním, co po posledním nemastném neslaném albovém počinu „To The Metal“ Kai Hansen & spol. vytáhnou z rukávu.

Chlapci na to šli od lesa a zároveň ze zajištěné obrany. Zkrátka a dobře vsadili na jistotu, to jest na nápad, který už tu jednou byl a který se vskutku vydařil. Jenže live album „Skeletons In The Closet“ bylo pro fanoušky plnohodnotným dárkem, na němž kapela v téměř dvaceti písních předvedla, že umí hrát nejen tradiční a osvědčené hity. Posluchači dostali výborně odehrané živé album s více než slušnou hrací dobou. Ostatně GAMMA RAY už řadu songů z období Ralfa Scheeperse zvládli i ve studiovém provedení (viz best of „Blast From The Past“) a opět na výbornou. To v případě aktuální nahrávky mám pocit, že kapela utrpěla menší záchvat schizofrenie. Proč nahrát pouze dva „kostlivce“ a dvě „veličenstva“ a k tomu přihodit jeden bonus, který se nevešel na „To The Metal“, a další dvě písně na minialbu již obsažené v jiných, ač poněkud pozměněných verzích? Že by časová tíseň? Lenost? Úlitba nahrávací společnosti? Kdo ví!? Každopádně si nejsem jist, zda se jednalo o dobrý nápad, a pokud ano, zda byl především dobře proveden.

No nic! Pojďme se podívat, co se skrývá pod jednoduchým černým obalem s vyobrazením potměšile se šklebící lebky (Fangface) s královskou korunou na hlavě. A úvod je notně veselý! Ba veselejší být už ani nemohl. GAMMA RAY se vytasili s pěkně fousatou věcí – „Hold Your Ground“ z fantastického debutu „Heading For Tomorrow“. Nové provedení nemá chybu - Kai Hansen si zpěv užívá a jeho frázování a různé pěvecké vychytávky činí z této stále dobré písně úvod, jak se patří. Dokonce dojde v sólu i na krátké klávesové intermezzo (ve spinetovém módu). Ve veselém duchu pokračuje i následující song „Brothers“, tentokrát z poněkud podceňovaného alba „Insanity And Genius“. Její zpracování se tentokrát až na závěrečné sólo mnohem více drží originálu. A přestože mám „Insanity And Genius“ rád, tak „Brothers“ patřili k těm nemnoha věcem na něm obsaženým, které se mi sice líbily, ale nic víc. „Kostlivci“ zde tedy poměrně zabodovali.

„Veličenstva“ začínají koncertní hitovkou z pera kytaristy Henjo Richtera (viz album „Powerplant“), v níž hraje prim klavír (piano?) za doprovodu akustických kytar. To vše v příjemném až jazzovém duchu. Asi nejpřekvapivěji prezentovaná věc na albu! Tak trochu podle vzoru helloweenského alba „Unarmed: Best Of 25th Anniversary“, ale o něco méně odvážná. Následuje jedna z největších klasik „Rebellion In Dreamland“. Sama skladba zůstává sice perlou diskografie GAMMA RAY, avšak její provedení zde už neskýtá takové překvapení jako předešlá skladba. Nese se v odlehčeném, poklidném duchu. Kapela zde použila opět akustické kytary, klavír/piano a v pozadí orchestraci. Tohle můžete pustit i svému dědečkovi a je tu jistá pravděpodobnost, že o vás nepřerazí hůl.

Následují tři bonusy. Autorem skladby s pozoruhodným názvem „Wannabees“ je bubeník Dan Zimmermann a jedná se o běžnou (rozuměj neakustickou ani jinak nepředělávanou) skladbu, která se nevešla na poslední album. Ač nepřináší nic objevného a v její polovině se dokonce dočkáme sportovního rozespívávání, album „To The Metal“ mohla ozvláštnit. Určitě by skvěle zapadla na „Sigh No More“. Jak už jsem naznačil v úvodu, u posledních dvou skladeb nevidím důvod, proč byly na minialbum umístěny. Asi o minutu prodloužená „Brothers“, akustická karaoke verze „Rebellion In Dreamland“ a skrytý bonus v podobě toho, jak Kai blbnul s hlasem ve studiu, to vše je určeno zřejmě jen skalním fandům. Jejich hrací čas mohly zaujmout jiné předělávky, které bych si poslechnul určitě s větším gustem.

Kromě posledních dvou bonusů nemám k odvedené muzikantské práci výhrady. Mé námitky však směřují ke schizofrennímu konceptu alba, jehož provedení dopadlo polovičatě. Myslím, že fanoušci mohli dostat více, neb skupina v minulosti již dokázala, a to i opakovaně, že pokud chce, tak to jde. Vzhledem k tomu, že v průběhu přemítání o tomto minialbu na mne z něj přešly schizofrenní nálady, neodvažuji se tentokrát bodově hodnotit.