Dnešní nelehká doba s sebou opět nese pochybné vzývání konzervativních hodnot, jež mají vymýtit nové a nezdravé myšlenky. Opět tady máme několik různých pochybných hnutí a iniciativ volajících po něčem, co v podstatě v praxi nikdy nefungovalo a ani fungovat nemůže. Co jsou to vlastně ony staré dobré hodnoty? Je to zákaz homosexuality? Povinná náboženská výchova anebo vyhrocený nacionalismus mylně považovaný za vlastenectví?

Je zajímavé, že hold konzervativnímu myšlení může na rozdíl od zmiňovaného společenského aspektu paradoxně přinést i boj proti zpátečnictví. Tak si jej totiž už od svých počátků představují i košičtí NOMENMORTIS. Jejich loňská labutí píseň „Forget Arcadia“ se v duchu „nejlepší“ tradice opět nerodila lehce a opět si pracně hledala spolehlivého vydavatele, ale nakonec je tady, aby zvěstovala další neradostné obrazy (nejen) dnešního světa a přitom srdnatě hájila tradiční deathmetalové hodnoty.

Tradiční (nebo tedy chcete-li konzervativní) je prostě pojem, který je s touto skupinou spojen pevným poutem a nejinak tomu je i na této, ohlášené jako poslední, desce. Mám-li bezprostředně srovnávat s předchůdcem „Exterminating The Bastard Forces“ z roku 2005, tak první aspekt, o němž se musím zmínit je zvuk. Produkce je opět záměrně třeskutě archaická, teleportující nás někam do dávné minulosti, ve které hlásali první deathmetaloví proroci. Kytary však tentokráte oproti 6 let staré nahrávce řežou o poznání ostřeji a tnou skutečně do živého. Jejich ostrý zvuk bezpečně a jistě razí cestu pro hluboký a zahuhlaný murmur Martina Lukáče, skrze který na nás opět chrlí své propracované texty. Pravda, ty je nutné prozkoumat hlavně pročtením bookletu, než poslechem, ale ani tentokráte to nebude promarněný čas.

Z hlediska hudebního lze od košických čekat jen drobné korekce. Své kořeny mají pevně zapuštěné a nehodlají si do jejich teritoria vpouštět žádné zbytečné novosti. Ano, jejich tvorba je staromilská až to praská a sotva si bude nárokovat přízeň vyznavačů moderních postupů v death metalu. Na druhou stranu nelze tohle zlověstné chrastění ani náhodou hodit do početné skupiny směšných metalových senilů. Na to má tvorba NOMENMORTIS dostatek charismatu a promyšlenosti, který se projevuje jak důkladnou aplikací fungujících a letitých kompozičních vzorců a již zmiňovaným smrtonosným zvukovým kabátkem.

Palba kytarových riffů je už tradiční přehlídkou v nejlepším slova smyslu zatuchlé hniloby a hrozivého sekyrníckého lomozu jehož smrtící řev soustavně přerušuje rychlá palba bicích. Zde pak vzniká jen minimální prostor pro odbočky od pevně daného schématu rychlých a smrtících skladeb, plných Lukáčova hrdelního ryku a již zmiňovaných všeobjímajících kytarových riffů. I zřídka se objevivší sóla, rovněž vyvedena v typickém staromódním stylu nás katapultují do přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se na prosluněné Floridě děly skutečně veliké věci.

„Forget Arcadia“ je důstojnou rozlučkou jedné slovenské deathmetalové legendy, jejíž život byl stejně tvrdý a nelehký, jako svět popisovaný v textech tohoto alba. Uzavírá se tak jedna kapitola, po níž zůstane několik kvalitních oldschoolových nahrávek. Netroufám si říci, jestli zrovna ta poslední je zároveň i tou nejlepší, produkčně však patří k těm nejdotaženějším. Své o tom určitě ví i slunce, jež se na nás usmívá z obalu a jehož výraz je oproti minulým kresbám Martina Lukáče o poznání méně hrozivý.

PS: Bonusový materiál obsahuje převážně kusy z nevydaného alba „Loathspells“, což je dalším důkazem těžkostí provázejících každé album NOMENMORTIS. Výrazně zahuhlanější produkce však působí v konfrontaci s „Forget Arcadia“ pouze jako demonahrávka.