Tobias Sammet by mohl svůj životopis otitulovat „kterak jsem fanoušky metalu naučil mít rád operu“. Vlastně to tak nějak skutečně bylo - pravda, opera je to metalová a namísto vytí obtloustlých jižanských tenorů ji zdobí slavičí trilky těch nejvybranějších kovových hrdel planety, ale kdo by si tím kazil radost, že. První dějství dramatu AVANTASIA sklidilo ovace na otevřené scéně a pan kapelník zaznamenal asi největší úspěch své již dost bohaté kariéry. Můj názor je jasný - nadprůměrné speed metalové album s lahůdkovou orchestrací a luxusním provedením. Tečka. Hádek na toto téma proběhlo všude dost, ale zástup těch, kteří hladově postávají před ocelovým divadlem a brousí si tesáky na druhý díl se utěšeně rozrůstá a rozrůstá...

A tak mladému a ambicióznímu komponistovi z Němec nezbývá než překročit svůj stín a napsat ještě lepší, ještě soudržnější a ještě líbivější materiál. A dynamické mládí páně Sammeta si zjevně s ničím hlavu neláme - materiál sepsán jest, hudebníci nažhaveni, pěvci nedočkavě fonují a dav se vlní. Opona se rozhrnuje a náruč „světa mimo svět“ AVANTASIE se podruhé otevírá, aby nabídla pro někoho odpovědi na otázky, pro jiného prostě a jednoduše hodinovou extázi z výborného metalu...

Sebedůvěru skladatelovu potvrzuje již prozaický fakt, že čtrnáctiminutový opus The Seven Angels umisťuje bez mrknutí oka na úvod jako expozici tvůrčích sil. Robustní skladba nabízí zřejmě nejvyzrálejší náplň z celého alba - skvěle vrstvené a šepotající sbory na počátku, souboje pěveckých titánů (zejména kontrasty Hartmannova chrapláku a Kiskeho výškaření generují mezi slokami pěkné napětí), ryze speedové sólové vložky - toť první část, oddělená od druhé poněkud jalovou a rozpačitou orchestrální mezihrou... Avšak to, co následuje dává na zaškobrtnutí rychle zapomenout. Monstrózní stěna Tolkkiho sólovky, kvílení orchestru a monumentální chóry plynule přecházejí do savatageovského klavírního recitálu, který skvěle dobarvuje Tobiho procítěný hlas. A grandiózní finále obstarává speedový hymnus jako poleno - vícehlasy, monumentální sbor a první vlna euforie... Avantasiáni startují ve velkém.

Snad až příliš... Když se probírám obsahem CD, tak nacházím pouze dvě skladby alespoň částečně rovnocenné velkolepému úvodu - skvělou klavírní baladu In Quest For, ve které předvádí Sammet s Catleyem, co že to znamená procítěný duet, a pak proklatě nabroušenou heavy jízdu Final Sacrifice, kráčející ve šlépějích BRAINSTORM či PRIMAL FEAR. O pikantnost tohoto fláku se do velké míry stará animální poděs David DeFeis svým ukrutným vřískotem, sólo cirkulárka Jense Ludwiga a také parádně načasovaný sborový výkřik „Get ready for the brainstorm!!!“.

Naštěstí však zbývající materiál levituje v uspokojivé výšce nad průměrem, a to i zásluhou all-star osazení orchestřiště. Trochu s obavami jsem očekával, jak se Sammet vypořádá se silným (na můj vkus až příliš) vlivem helloweenovské školy. Nutno říci, že našel snesitelnou cestu, jak vyvážit klišé vlastním rukopisem... Takový Chalice Of Agony má velmi zvláštně postavený nosný riff, který lehce zavání hansenovstvím, ale opravdu jen lehce... Sammet zde osvědčuje ověřené pravidlo, že dobrý, členitý a atraktivní refrén napsat umí. Pečlivá gradace zdobí i pomalejší, ale o to pompéznější a zpěvnější Neverland - absolutorium v tomto případě nutno složit Rob Rockovi za jeho strhující podání. A velebím-li zde Sammetovu práci s refrénem, pak musím logicky zmínit pozvolný hymnus The Looking Glass, jehož titulní sborový motiv vám uvázne v mozku jako bajonet v hrudním koši. To u No Return bych byl s chválou opatrný - je to sériová vypalovačka se střelhbitým riffem a okoukaný refrénem „sbory nahoru - sólo vokál dolů“ a ani výstup maestra Kiskeho příliš nezachrání. Trochu rozpačitý jsem i u čistokrevného love songu Anywhere, kde najednou klavír Franka Tischera ztrácí na předchozí emotivitě a celá skladba tak vyznívá poněkud tuctověji (nic ve zlém, svůj účel splňuje...).

Obecně lze říct, že pan kapelník se pokusil pohnout dál a je to jen ku prospěchu věci. Podařilo se mu ukotvit se v houpavějších a pomalejších tempech, ve kterých vynikne poctivá práce s bridgi a refrény a v neposlední řadě také lepší načasování výstupů jednotlivých pěveckých mistrů. Nelze než vychutnávat například skvělé Hansenovy party, talentovaného výškaře Zdiarsteka (skladba Memory), křehoučkou Sharon Den Adel (finální Into The Unknown) a samozřejmě především protagonistu hlavní role - samotného Tobi Sammeta. Jeho lehce zastřený hlas, který umí hrubě zachraptět, stejně jako něžně naříkat, patří k těm nejlepším na současné scéně.

Takže - druhý akt je lepší toho prvního. Bezesporu. Má svoje mouchy, má svá slabší místa, ale je rozhodně samostatnější i soudržnější.