TEAR DUNGEON - Squirm
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kalifornská powermetalová stálice osmdesátých let musela krátce před započetím prací na její čtvrté a nejlepší desce čelit těžké ráně osudu. V průběhu úvodních příprav alba „Symbol Of Salvation“ totiž kytarista David Prichard podlehl leukémii, která mu byla jen krátce před tím diagnostikována. Nicméně rozhodnutí pokračovat alespoň v práci na tomto fantastickém materiálu bylo odsouhlaseno okamžitě, už díky svému zesnulému spoluhráči, který byl rovněž u mnoha skladeb podepsán jako spoluautor. Do ARMORED SAINT se tak po mnoha letech vrátil jejich zakládající člen, kytarista Phil Sandoval, jinak mladší bratr bubeníka a nepřehlédnutelného maskota Svatých Gonzo Sandovala.
Kytarový dvojzápřah, který mladší ze Sandovalů utvořit s Jeffem Duncanem se ukázal ve znamenité formě a výsledek stál opravdu za to. Album se stalo jednoznačně nejlepším počinem v historii heavymetalových legend z ARMORED SAINT, ale i jedním z nejlepších v daném žánru na počátku devadesátých let. Z dnešního pohledu se to zdá být tak nějak samozřejmé, vzhledem ke jménům, které vždy tvořily osu kapely - vynikající zpěvák John Bush nebo baskytarista a kormidelník Joey Vera, ale věřte mi, po tolika problémem jakými si kapela prošla krátce předtím – 1.) zmiňovaná smrt kytaristy Davida Pricharda, 2.) malá podpora vydavatelství Chrysalis a opětovný návrat k Metal Blade, 3.) nepříliš úspěšný a vyvedený albový předchůdce „Raising Fear“ vydaný právě u Chrysalis - byl výsledek velmi příjemným překvapením.

Podle mého jde o album, kde ARMORED SAINT definitivně zúročili veškeré své skladatelské schopnosti. Kapela měla v zásobě hromadu skvělých songů, které producent Dave Jerden (jinak znám svou prací s JANE´S ADDICTION a ALICE IN CHAINS, o dva roky později i s prvními bushovskými ANTHRAX) vyšperkoval pečlivou studiovou prací. Moderní „power“ rockový zvuk, příznačný pro americká metalová alba počátku devadesátých let (někde na trase mezi SKID ROW a METAL CHURCH), celková rozmáchlost skladeb, kde dostaly prostor mohutné refrény a vzdušné kytarové laufy, byl obrovským posunem od předchozích archaičtěji laděných produkcí. Téměř každá skladba byla bravurní ukázkou metalové hudby.
Pokud však některé položky nahrávce kralují jsou to hned úvodní „Reign Of Fire“ – song plný ohně a touhy po životě, který se heroicky žene dopředu skrze ostré kytarové riffy a výrazný refrén, pilotní singl „Last Train Home“, jasná hitovka s výtečným pěveckým vkladem Johna Bushe, který zde dotáhl svůj nakřáplý avšak pevný hlas do naprosto nepřekonatelné podoby (zřejmě vstupenka do řad věhlasnějších ANTHRAX), ale rovněž i „A Burning Question“, která má všechny atributy rtuťovité powermetalové dělovky „made in USA“. Zaujmou rovněž rozmáchlá pomalejší čísla jako „Another Day“ a „The Truth Always Hurts“, ovšem i rytmické groovy věci jako titulní song nebo „Tribal Dance“. Jedno však bylo jasné - albu silně dominoval fantastický výkon Johna Bushe.
Po realizaci „Symbol Of Salvation“ došlo ještě na kratší turné, aby po nějaké době dostal právě John Bush laso od newyorských moshers z ANTHRAX. Nabídku přijal, a tak se album stalo na devět let posledním počinem v kariéře ARMORED SAINT. Joey Vera i Gonzo Sandoval se logicky rozhodli bez Johna dále nepokračovat a raději se soustředili na jiné projekty (u prvního jmenovaného to byly zejména FATES WARNING a CHROMA KEY).
Vynikající powermetalová nakládačka s dominujícím Johnem Bushem. Jedno z nejlepších alb žánru v daném období.
John Bush
- zpěv
Jeff Duncan
- kytara
Phil Sandoval
- kytara
Joey Vera
- baskytara
Gonzo Sandoval
- bicí
1. Reign Of Fire
2. Dropping Like Flies
3. Last Train Home
4. Tribal Dance
5. The Truth Always Hurts
6. Half Drawn Bridge
7. Another Day
8. Symbol Of Salvation
9. Hanging Judge
10. Warzone
11. Burning Question
[video]
12. Tainted Past
13. Spineless
Emotion Factory Reset (2026)
Symbol Of Salvation: Live (2021)
Punching The Sky (2020)
Carpe Noctum (Live) (2017)
Win Hands Down (2015)
La Raza (2010)
Nod To The Old School (2001)
Revelation (2000)
Symbol Of Salvation (1991)
Saints Will Conquer (1988)
Raising Fear (1987)
Delirious Nomad (1985)
March Of The Saint (1984)
Armored Saint (EP) (1983)
Datum vydání: Úterý, 14. května 1991
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 55:38
Produkce: Dave Jerden
-bez slovního hodnocení-
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.
Čtyřicet minut neúprosné tortury v mechanické drtičce, jenž je chladná a neosobní, ale zároveň překvapivě živá ve své brutalitě. Monolitické riffy a tísnivá atmosféra, páchnoucí olejem, betonovým prachem a civilizačním úpadkem. Broadrick to opět dokázal.





