Čas je holt relativní pojem. Pro někoho jsou 4 roky moc, pro jiného málo. Pouto, které pojí letošní album německých OMEGA MASSIF se 4 roky starým předchůdcem je vzhledem k tomuto relativně dlouhému časovému úseku až překvapivě pevné. Vždyť za toto období stihlo na scéně, ke které se tato čtveřice hlásí, dojít k výrazným posunům, a to jak v otázce výrazových prostředků hudebníků, tak i na straně preferencí jejich posluchačů.

Když však zní tóny úvodní kompozice „Aura“, tak tato skutečnost jako by skupinou vůbec nebyla brána v potaz. Ta si jede pořád ten svůj mohutnými kytarovými riffy prošpikovaný marš. Skladba by se totiž bez problémů dokázala vtěsnat i na předchozí album „Geisterstadt“. Vítězná sestava, nebo spíše herní schéma se tentokráte skutečně nijak nemění. Výborným společníkem zůstávají střední tempa, která na nálady skladeb nijak přehnaně netlačí a ponechávají jim prostor naplno sdělit vše, co je potřeba.

To by bylo, aby se po takové době už OMEGA MASSIF necítili hodně silní v kramflecích. Jistota, s jakou proplouvají nástrahami, jež na ně této možno říci, že již pravidelné pouti číhají, je na každý pád pevným opěrným bodem. Ony nástrahy totiž automaticky přináší už styl muziky, který vyznávají. Instrumentální post-metal spíše obhroublejšího ražení příliš mnoho prostoru ke košatému vyjádření pocitů nedává a o to více pak potěší, jestli to někdo vezme spíše jako výhodu anebo ještě lépe výzvu.

Ono je to ale zároveň možné na druhou stranou pojmenovat i jako jistotu pohodlí a absenci skladatelské odvahy. Ať se na „Karpatii“ budeme dívat z jednoho či druhého názorového spektra, vždy budeme stejně blízko k pravdě. Míra podmanivosti se totiž stále drží na vysokých hodnotách. Skoro bych se odvážil tvrdit, že tato šestice skladeb své předchůdce v mnoha ohledech překonává. Určitě potěší skutečnost, že se Němcům stále daří šikovně pracovat s atmosférou a jednoduchými prostředky udržet posluchače v napětí. Pranic pak ani nevadí, když si gradace zmiňované úvodní skladby vypomůže stejnými tahy, jako výborná záležitost „Unter Null“ z předchozího alba v podobě kvílivého motivu, přinášejícího emoční obrat.

Na druhou stranu, pokud jste měli tu čest již se staršími počiny OMEGA MASSIF, konkrétně s již několikrát zmiňovaným předchůdcem „Geisterstadt“, poskytne vám novinka dostatek prostoru k úvahám nad stagnací německých. Až na jednu výjimku totiž jejich druhé album nepřináší příliš mnoho novinek či snahy vykročit z místa. Onu výjimku tvoří závěrečná jedenáctiminutová záležitost „Steinernes Meer“, jež si velice šikovně pohrává s postrockovou jemností a kudrlinkami s tím spojenými. Tyto jsou sice už poněku provařené, leč skladbě nelze upřít nepopíratelný půvab a tudíž i schopnost zaujat právě díky způsobu, jakým došlo k propojení chlapácké hrubosti a zženštilého štěbotání.

Toto koneckonců umí německá skupina stále na výbornou. Vydolovat z obyčejnosti neobyčejné výsledky. „Karpatia“ na nich nepřestává stavět a ono to pořád tak nějak dokáže dobře fungovat. Další kapitola v tomto příběhu se však už bude muset odehrávat v trochu jiných kulisách a přinést trochu jiný příběh. V opačném případě hrozí... Vždyť to moc dobře víte i sami.