Stává se často, že když něco anebo někoho pojmenujeme jako zvláštního, většinou tím chceme spíše diplomaticky sdělit svůj skutečný a ne příliš pozitivní názor. Stává se to sice často, ne však vždycky. Debutové album norských WOLVES LIKE US je zvláštní. Vskutku výstižnější pojmenování jeho obsahu mě stále ne a ne napadnout. „Late Love“ je prostě počinem neobvyklým, ale ne díky tomu, že by se jeho případný kritik bál pojmenovat věci pravými jejími, nýbrž proto, že je albem velice zdařilým. Tak nějak zvláštně zdařilým.

Způsob, jakým dokázala tato čtveřice spojit dohromady několik různých vlivů je totiž stále poměrně málo slyšený. Skoro až zvláštní, když už se nedokáži odprostit od tohoto slova. Na povrchu to zpočátku celé zní jako další variace na stále oblíbené post-metalové téma. Zvuk nejvíce připomene produkce posledních dvou desek ISIS a tak nějak automaticky vás tohle jméno napadne jako první.

Jenomže zanedlouho příjde moment, kdy se poprvé ozve hlas Larse Kristensena a všechno je najednou jinak. Podmanivě nakřáplý vokál plný emocí posouvá hudbu této skupiny rázem někam směrem k punkrockové dravosti. Tohle platí hlavně pro úvodní píseň. Ostrá jízda „Burns Like A Paper Rose“ okamžitě upoutá pozornost právě díky oním zmiňovaným kontrastům. Kontrastům, které však nacházejí až překvapivě rychle společnou řeč.

Následující „Deathless“ představuje zároveň i jeden z vrcholů alba. Nostalgická ústřední melodická linka, táhnoucí se celou její krátkou délkou, prozrazuje, že tady nebude nouze ani o vlivy prachem zapadlého stoner rocku. Ve své podstatě až směšně jednoduchá skladba dokáže zacílit s přesností špičkového policejního střelovače. Stačí jen vymyslet geniálně chytlavou melodii, jejíž vokální přednes si vezme na starost odzbrojující hlas, který vám sice připomene leckoho, ale stejně to nebude nic platné, a výsledek je zaručen.

Na podobném principu funguje celých těch bezmála 40 minut, ovšem sluší se dodat, že zas tak triviální to s hudbou WOLVES LIKE US nebude. Tím se opět navracím k synonymu zmiňovanému v úvodu této recenze. Postup, jakým se tito Norové rozhodli namíchat tak lahodný a nepodbízivý koktejl totiž zvláštní prostě je. Zpočátku se v něm totiž plácáte a snažíte se jeho chuť pevně uchopit, leč nejde to. Hardcorové ozvěny se v ní mísí s punkrockovým optimismem a post-metalovou melancholií takovým samozřejmým způsobem, že si položíte otázku, proč to sakra takhle už dávno nenapadlo dělat někoho jiného?

Skoro to až vyznívá, že máme co dělat s velice originálním uskupením, ale tak to samozřejmě není. Norové jen prostě pojali současné metalové(?) žánry po svém, ale jejich hlavní metou (naštěstí) zůstalo tvořit písně. Písně, které se vrývají pod kůži, které nabídnou pestrý svět různých nálad a pocitů a které lze ve všech případech nazvat přinejmenším jako písněmi zdařilými. Nezřídka totiž nabídnou chvíle bezbřehého posluchačského nadšení („Deathless“, „We Speak In Tongues“ anebo „My Enemy“ nestydící se koketovat ani s hardrockovými vlivy), aby i v těch „slabších“ momentech („Old Dirty Paranoia“) nepřestávaly bavit.

„Late Love“ je albem, jenž nemá problém si svého posluchače získat ihned. I přes jeho vyzdvihovanou zláštnost si nenárokuje žádné pečlivé studium a přesto má dostatek síly na poskytnutí dlouhodobě vyhledávaného poslechu. Skandinávská dravost mísící se s těžce sdělitelnou mixturou melancholie a radosti to tentokráte vyhrává na celé čáře. A přitom je to prostě pořád jen obyčejný rock`n`roll. Zvláštní.